Klub psychotroniky a UFO Templáři

O působení templářů v Plzni existují jen pověsti, které se vztahují k jedinému domu na náměstí, tzv. "templářskému", později "Říhovskému" domu.

Dům ten stál pod ochranou ústřední kommisse pro vyzpytování a zachování památních staveb ne tak z příčin architektonických jako spíše z příčiny historické a mělo se za to, že byl residencí stavitelů kostela sv. Bartoloměje v Plzni r. 1224., t. j. německého řádu, jenž přistěhoval se za panování Přemysla Otakara sem na začátku XIII. století: tato residence však knězem řádu toho Reichlinem, do nově zakoupeného domu arciděkanského přenesena byla.

Ačkoli z jedné řeči administrátora pražského arcibiskupství, Hilaria, vysvítá, že tento první v Plzni vystavěný dům r. 1467 v majetnosti plzeňského měšťana Andrlíka se nalézal, přece jiné okolnosti tomu nasvědčují, že stavení to později v rozličných dobách, ano snad i do r. 1546 německým řádem obydleno bylo, v kterémžto čase farní patronát po smrti posledního komtura, Matouše Švihovského (r. 1546.), císařem Ferdinandem I. na městský magistrát přešel. Jakožto důkaz pro tento výrok lze považovati jeden z chronogrammů

Za další důkaz toho, že dům řečený ještě později a sice ještě v XVI. století německým řádem obydlen byl, také považovati lze okno se špičatým obloukem, které zajisté sloužilo k jinému účelu, nežli k osvětlení bytu privátního.

Zdálo by se, že do této doby také padá původní stavba schodiště (tak zvaná skrýš cigánská); toto náleží však době pozdější a nemá důležitosti archeologické do sebe, třebas zajímaly formy jeho.

O rozmanitých na památní stavbě té se nalézajících stavitelských přídavcích a změnách nelze nic určitého říci, poněvadž mezera v gruntovních knihách městských až do roku 1604 sahá, v kterémžto čase byť majetníkem domu toho plzeňský měšťan Bernard Miihlwenzl.

1) Dle podání F. Slavíka v Staré Kdyni dne 6. října 1854. In: Hruška, Kniha pamětní král. města Plzně. Plzeň, 1898

Říhovský dům na rohu Náměstí a Říšské ulice byl jedním z nejpamátnějších domů v městě. Sám jeho zjev vzbuzoval úctu i bázeň zároveň, neboť zachoval si mnoho středověkého, zejména gotický lomený portál a arkýřovou kapli, jedinou v Plzni vůbec. V prvém poschodí stával velký »rytířský« sál, nazvaný tak proto, že se k domu pojila stará, ale mylná tradice o německých rytířích anebo templářích.

Po pravdě bydleli zde jen plzeňští měšťané, v poslední době pak rodina slavného lékaře a lidumila Bernarda Říhy, po němž nesl dům své jméno.

Před zbořením domu, které se stalo roku 1859, ujala se památky veřejnost, zejména Jan E. Vocel, ale marně. Majitelé nabízeli dům za 30.000 zl. eráru, který však odmítl, a tak přišla Plzeň o svoji nejcennější památku měšťanského stavitelství a zbyly jen četné pověsti, které zachytil zesnulý autor, rovněž před úplným zánikem.

V hlavní komendě templářských rytířů měli novice, který byl dovedným stavitelem, a dříve, než vstoupil do řádu, vybudoval několik nádherných chrámů. Do řádu vstoupil proto, že smutná událost mu znechutila světský život. Když byl ještě hochem, byla z jeho otcovského domu loupeživými pohanskými cikány ukradena jediná dcera, a rodiče, již oba byli šlechtického rodu, z toho rychle po sobě žalem zemřeli. Když syn jejich dorostl a na muže vyspěl, rozhodl se, že vstoupí do řadu německých rytířů a vyžádá si úkol, aby směl působiti na rozšíření křesťanství mezi cikány, kde se ještě pohanství zachovalo.

Jednoho dne zavolal ho komtur a sdělil mu, že v českých pohraničních lesích zdržují se pohanští cikáni. Rád hodlá tam vybudovati vlastní hospic čili řádový dům a odtamtud působiti na vyhubení pohanství mezi cikány, již v tamních lesích se ještě klaní bohům. Mladý rytíř má tam úkol tento provésti a zároveň tam zůstati jako představený domu toho i jeho řádové osady.

S radostí přijal mladík tento úkol, s několika mladšími druhy na koně sedli a vydali se na dalekou cestu. Po mnohodenní jízdě překonali pohraniční pohoří a brali se neschůdnými pralesy, až pojednou uslyšeli křik a zoufalé volání. Spěchali kupředu a tu uzřeli vedle chudobné chaty starého cikána a mladou dívku, jež napadl obrovský vlk. Rytíř skočil s koně, vytáhl meč z pochvy a vyprostil napadené. Se slzami vděčnosti v oku děkovala mu dívka, avšak muž — starý, zasmušilý a divokého vzezření — jak spatřil kříž na plášti rytíře, pravil:

»Život svůj ti vděčím, rytíři, ale přece musím zůstati smutným, neboť toto místo je zasvěceno mým bohům a nyní přicházíš ty sem, abys tu křesťanství šířil — tak alespoň věstí tvůj kříž. My se sem k této chatě, ve které skonal můj otec i moje matka, vracíme každoročně po našem bloudění po zemi, abychom zde bohům obětovali.«

»Uhodl jsi, toto místo se mi zalíbilo a na obětišti bohů tvých postavím velký dům pro mého živého Boha, kterému jistě také ty i tvá dcera se pokloníte.«

»Nechtěj nás připraviti o toto posvátné místo a zanášeti nový život do této samoty. Kletba naše, a sice kletba nejhroznější by musela stihnouti tvé dílo a tebe.«

Rytíř však této výhrůžky se nebál a prohlásil, ježto se mu toto místo zamlouvalo, že zde založí svoji osadu. Nato ustoupil cikán a odešel s dítětem svým neznámo kam.

Rytíř se svými druhy dal se do práce. Vykáceli kus lesa a vybudovali v těchto místech mohutný a úhledný řádový dům. Při vší té práci nemohl mladý rytíř z mysli své vypuditi vzpomínku na cikánské děvče, které jej svojí krásou a něhou okouzlilo. Tato vzpomínka přiměla jej k tomu, že na památku výjevu, který jej v ta místa upoutal, vystavěl svůj dům tak, že na dvorku za ním zůstala velká lípa s cikánskou chatrčí zachována.

Dům byl vybudován nádherně a pro obec rytířů této komendy v něm krásná kaple. Pod budovou táhly se ve skále vytesané sklepy, do kterých byly uloženy pařezy stromů z pralesa vykácených. Sklepy ty táhly se jedním směrem až k blízké řece, tekoucí opodál východně na úpatí výšiny, na níž dům rytířů stál. Záhy začali se podle domu toho usazovati lidé, které sem templáři povolali, aby za jich pomoci založili při komendě osadu.

Když byl dům pro komendu vystavěn, tu právě v den, kdy rytíři slavili jeho zasvěcení, bylo na zvonek u vrat jeho zvoněno. Vrátný vyšel ven a spatřil tu při záři své svítilny starce, opírajícího se o dívku. Byli to cikáni. Tázali se po rytíři. Když byl tento přivolán, dal je dovésti do hostinské jizby, a tu poznal v nich otce i dceru, jež byl svého času z drápů vlka vysvobodil. Vlídně je přivítal rytíř a nabídl jim pohostinství. Ale stařec rozhněván pravil:

»Tys pobořil naši chatu i naše obětiště a proto musí dílo tvé stihnouti má kletba. Já pod touto kletou střechou se svým dítětem prodlívat nechci.«

»Pojď a přesvědč se,« pravil klidně rytíř, »zdali je k tvé zlobě příčiny.« Pojal otce za ruku a následováni dcerou šli na dvůr, kde starý cikán viděl starou lípu a pod ní cikánskou chatu, obé neporušené. V chatě pak nalezl uloženou dřevěnou sochu bůžka, jemuž cikáni každoročně přinášeli oběti.

K slzám dojat uchopil se stařec pravice mladého rytíře a přemožen city tak, klesl na mechové lůžko v chatě, pod svého bůžka. Nadešla jeho poslední chvíle. A tu vyznal rytíři, že dívka není jeho dcerou, nýbrž že byla ukradena jisté šlechtické rodině ve Švábsku, a není pohankou, nýbrž křesťankou. Z vypravování starcova poznal rytíř, že cikánské děvče jest jeho sestrou. Radostné bylo jejich shledání a sestra zůstala nadále pod ochranou svého bratra, až ji pojal krásný mladý rytíř z nedalekého hradu za manželku.

Kolem templářského domu rostla osada, až vyrostla na město, jemuž bylo dáno jméno Nová Plzeň na rozdíl od podhradí župního hradu, pojmenovaného Plzeň. A ve dvorku za templářským domem stála odvěká lípa, jakož i cikánská chata pod ní až do nejnovějších dob. Ještě když se schylovalo ke sbourání památného domu, jmenovali plzeňští obyvatelé dvorek ten cikánským herberkem a vyprávěli, že tu za noci straší zjev starého muže s vlajícím šedým vousem. Zjev ten prý chová v náručí divnou dřevěnou figuru, jíž se divně klaní.

Zapsáno podle vypravování ovocnářky Anny Jonákové, která mela svůj stánek v průjezdu domu Říhovského. Jest tu ale patrný vliv literárního zpracování.

Podobně vyprávěl tuto pověst' pernikář Škoda, jehož otec měl také po dlouhá léta krám v témže domě a slyšel prý tuto pověsť od krejčího, jenž bydlel ve stejném domě 42 let

Karel Viktor Hansgirg zpracoval tuto starou pověst v romanci, kterou uveřejnil ve spisu: »Jahrbuch des Erz- und Riesengebirges«. Herausgegeben von Klemens Ritter von Weyrother und Dr. Stanislaus Neumann. Erster Jahrgang. Prag, 1857. Druck von Friedr. Rohlíček im erbischoflichen Seminar.«

Pověst ta spočívá na mylné domněnce, že Říhových dům byl původně domem německých rytířů, čemuž arci odporují výsledky pozdějšího badání, zejména Jos. Strnada a dra Zd. Wirtha. Hilarius Litoměřický označuje jako první dům v Plzni dům Andrlíka, který v r. 1432 držel dům v dnešní Zbrojnické ulici Čp. 114, později však ho směnil s Jakubem, písařem městským, za dům na Náměstí, dnešní čp. 134. Který z obou domů mínil Hilarius, jest nesnadno rozhodnouti. Avšak Sedláčkova domněnka, jako by dům Andrlíkův byl totožný s t. zv. templářským nebo-li německým domem (dům Říhových), jest rozhodně mylná. Nejlépe by se hodila poznámka Hilariova ohledně prvního domu v Plzni na čp. 114 ve Zbrojnické ulici.

Cit. podle: Schiebl, J.: Plzeň v pověsti, legendě, tradici a škádlivce. II. Plzeň, 1933