Přehled působení templářského řádu v Čechách a na Moravě

Blatná

Je uváděna na mapě templářských komend (Durdík: Encyklopedie českých hradů“, a Lešehrad, E.: Tajné společnosti v Čechách.) Její přesnou lokalizaci je však zatím zřejmě obtížné určit. 

Blatná je s templáři běžně spojována i v pověstech.

O templářském obrazu

Blatné nepochybně dala jméno blata a vodnatý kraj kolem ní skýtal již v počátku třináctého věku znamenitou ochranu vladyckému sídlu. Pověst říká, že hrad založili templáři, řád obestřený tajemstvím a záhadami.

V bojích o Svatou zemi, jež se odbývaly ve znamení kříže, ustanovilo devět francouzských rytířů bratrstvo. Mínili ochraňovat poutníky ubírající se k Spasitelově hrobu a bojovat s nevěřícími. Jeruzalémský král Balduin II. jim daroval dům; stál v místech, kde prý býval Šalamounův chrám - templ - a tito řádoví bratři se podle něho nazvali templáři.

Dělili se na urozené a neurozené, řádným templářem se mohl stát jen rytíř, jenž slíbil zachovávat templářskou řeholi a dobývat řádu cest a slávu v bílém rouchu, ozdobeném na prsou a na plášti červeným osmihrotým křížem. Služební bratří - zbrojnoši a řemeslníci — byli lidé neurození a nosili šat barvy skořicové nebo černé.

Když se nevěřící stali opět pány Svaté země, usadili se templáři na Kypru a odtud přesídlili do Francie, kde měli nejvíce statků.

Kolem roku 1232 se dostal řád i do Čech - po návratu některých českých urozených pánů, kterým se ve francouzské zemi zalíbilo v templářské řeholi a rouchu. Měli své sídlo v Praze u svatého Vavřince, kde říkali V Jeruzalémě, a mezi kostelem svatého Jakuba a Celetnou ulicí, kde se v průchodním domě s číslem popisným 589 říkalo V templu. Darovala prý jej templářům nějaká zbožná bekyně.

Měli však statky a usedlosti i na venkově, byl to řád velice bohatý a mocný a to se mu stalo záhubou. Hrabivý francouzský král Filip IV., veden záluskem na templářské hrady, statky a truhlice, obvinil templáře u papeže Klimenta V. z nepravostí a váhavý papež dal souhlas, aby se francouzských templářů zmocnili kati.

Na mučení pak templáři vyznávali, že měli tajné řehole, že se oddávali scestným naukám a nestoudným mravům. Aby mezi ně nepronikl někdo nezasvěcený, užívali tajných znamení, podrobovali se pokorně všem úvazkům, mezi něž patřilo i líbání pupku představenému, a sami na sebe svolávali strašlivé tresty, jestliže tajnosti a sliby nedodrží.

Léta 1312 byl templářský řád zrušen, léta 1313 upálen jeho pařížský velmistr a obrovské jmění řádu bylo zabaveno.

V těch časech, kdy neměli templáři v Cechách na vybranou a povětšině odcházeli do světského života, vyklidili prý i Blatnou.

Ježto však počítali, že není ještě všem jejich dnům konec a sázeli na tajné spolčování, ukryli prý na blatenském zámku celé své jmění, poklad naci poklady, a místo pozoruhodným způsobem označili, aby je nalezli jen příslušníci templářského společenství.

Léta však plynula, ubíhala století a poklad přečkal na zámku i Bavory ze Strakonic, i pana Lva z Rožmitálu, muže zkušeného a protřelého světem, neboť vedl poselství z Čech až na konec světa.

Teprve za Šternberků - podle pověsti — templářský poklad zmizel.

Na stěně jedné z komnat v severním křídle zámku býval namalován obraz - ještě z dob templářů a také templářský tajuplný. Byla na něm k spatření pustá, skalnatá krajina, v níž se procházeli templářští rytíři s jakýmsi mouřenínem v čele. Mouřenín nesl svítilnu, a to tak, že její zář padala na balvan při okraji skály. Na tento kámen mířil i ukazovákem druhé ruky, jako by chtěl templářskému průvodu říci: Povšimněte si tohoto kamenu.

Kdo obraz spatřil, nepřemítal o jeho kráse, ale o tom, co dílo představuje. „Co asi chtěl malíř toho obrazu naznačit?" „Nějaké tajemství, hádanku, záhadu - o tom nemůže být pře." „Ale kde je klíč k této nesrozumitelnosti?" Nikdo však na vysvětlení záhadného obrazu nepřišel, nikdo ten oříšek nerozlouskl - neboť jen takový, kdo v peci býval, umí tam jiného hledat.

Někdy v půli osmnáctého věku žil na blatenském zámku mladý písař. Neměl hlavu na poli narostlou, stačilo mu slovo a kázání už si udělal sám. Postával často před tím obrazem, ale prodlíval tu zbytečně - zavřel-li oči, už viděl obraz před sebou. Znal každou jeho podrobnost, věděl o něm vše -jen ten nešťastný klíc k luštění záhadného výjevu mu chyběl.

Když jednou zase nemohl usnout a marně si lámal hlavu, co obraz naznačuje, napadlo ho: Mouřenín je temný a temná je i záhada, kterou tají. Ukazuje-li a svítí-li templářům na skálu, chce tím jistě říci, že tajemství je ukryto ve skále. Je nepochybné, že lidé neukrývají věci bezcenné, nýbrž poklady. Mouřenín tedy templářům říká, že ve skále je poklad. V okolí Blatné však žádná podobná skála není, leč skála nemusí na obrazu znamenat skálu - ostatně, proč je obraz namalován právě na zdi v této komnatě.

„Našel jsem cestu k pokladu," chtělo se mu vykřiknout, ale ústa jako by mu zmrzla strachem, že někdo poslouchá za dveřmi. Netrpělivě cekal na den, ráno si opatřil klíc, zamkl za sebou a píď po pídi začal proklepávat stěnu, na níž byl templářský obraz namalován.

Na jednom místě se pojednou ozval jiný zvuk, dutý, i ťukal písař kotníkem kolem dokola, až nabyl jistoty, že v těchto místech je za zdí nějaká dutina či otvor. Vyčkal pak, až se setmí, vplížil se do komnaty a trpělivě naslouchal, kdy na zámku všechno utichne. Sotva byl jist, že kdekdo už spí jak zabitý, vylámal zeď v těch místech, kde se ozývalo dunění, a myslel, že tu radost nepřežije.

Ve stěně bylo vskutku ukryto templářské bohatství.

Na druhý den v poledne nastala v zámku sháňka po písaři. Ježto se neobjevil ani po obědě, napadlo někoho, zda písaře nepotkalo nějaké neštěstí, a začali ho hledat od sklepení až na půdu. Tak došli i k oné komnatě, a protože nemohli najít klíc, vylomili dveře v očekávání, že za nimi najdou písaře mrtvého. Našli však jen díru do zdi, zela právě tam, kam ukazoval mouřenín na obrazu, a byla veliká, že by se do ní vešlo půl měřice obilí. Hned je napadlo, co se stalo - jeden přes druhého nahlíželi do prázdné skrýše a svítili si do ní svíčkami, takže našli ještě pár penízů z templářského pokladu, které tam písař zapomněl. Možná také, že je tam nechal pro štěstí - neboť ještě té noci upláchl i s pokladem a zmizel, jako by se za ním voda zavřela. Povídalo se potom, že utekl někam do daleké ciziny a že si tam žije jako pámbu ve Frankrajchu.

 Tím dnem přišel obraz o záhadu, ale i o všechny hodnoty. Nikdo si ho už nevšímal, leda se zlostí, obraz chátral, dokonce ho přemalovali a jednoho krásného dne ho dal někdo zabílit.

Tak obraz ze zámku zmizel - jak ten poklad a písař, jenž jídal vtipnou kaši a díky jí přišel templářskému tajemství na kloub.

To je konec pověsti, které vyčítali, že zavlekla do Blatné templáře a že tedy nesprávně radila k hledání pokladu - z čehož vidíme, že i na ní se naplnilo pořekadlo: Zlá rada vlastního pána bije.

Podle: Krátký, R.: Jihočeské pověsti. Vik, Vimperk, 1996, s. 287-290