Klub psychotroniky a UFO Templáři

Hrad Templštejn je připomínán roku 1281 jako sídlo komtura Dětřicha. Templštejn patří typově k tzv. hradům s plášťovou zdí (hradbou). Jedná se tedy o hrad bezvěžový, veškerou tíhu obrany nese mohutná plášťová hradba. Skládá se ze dvou částí spojených mostem. K tomuto typu hradů patří např. moravské Malenovice či české Opárno. Za pozdějších majitelů (po roce 1318 Pirkenštejnové) byl hrad dále rozšiřován. Do poloviny 15. století byl hrad obydlen, pak začíná chátrat.

K hradu se vztahuje několik pověstí o templářích.

Nad ohybem řeky Jihlavy u vsi Jamolice se zvedá strmý zalesněný kopec o dvou temenech, na nichž kdysi stával rozsáhlý hrad skládající se ze dvou částí spojených mostem. Byl založen řádem templářů a podle nich nazván. Jenže sláva hradu neměla dlouhého trvání. Ještě v polovině 15. století byl obydlen, potom se však o něm všechny písemné zprávy ztrácejí. Brzy byl opuštěn, pobořen a zub času zapracoval tak, že dnes z něho zbývá jenom několik rozvalených zdí.

Templštejnská hradní studna bývala velice hluboká. Když později hrad zpustl, byla neohrazená studna nebezpečná především pro děti, které kolem hradu pásaly dobytek. Proto se vesničané rozhodli studnu zasypat. Provedli to však jen zčásti a dokončení ponechali na pozdější dobu. I tak byla studna hluboká přes deset metrů.

Jedenkrát se tam pasáčkům přihodila podivná věc. Nechali dobytek volně popásat na bujné trávě u zříceniny a sami si krátili čas prolézáním hradních zdí, které jim poskytovaly ideální podmínky ke hře na schovávanou. Nakonec se usadili u studny, nanosili dříví, rozdělali oheň a záhy se lesem rozléhal jejich zpěv a volání.

Zábava byla v nejlepším, když tu jeden z nejrozpustilejších hochů popadl botu svého druha a jen tak z bujnosti ji hodil do studny.

V tom okamžiku byl konec zpěvu a dovádění. Postižený chlapec, synek chudých rodičů, začal plakat a naříkat a nebyl k uklidnění.

Začal běhat kolem studny jako smyslů zbavený. Když se konečně trochu uklidnil, napadlo ho, že by se mohl nechat spustit do studny po provaze. Ostatní chlapci byli pro a hned ochotně sháněli kdejaký pevný kus provazu, na nichž vodili dobytek a pevně je svazovali dohromady. Pak se chlapec chytil za jeden konec a pasáčci ho pomalu spouštěli dolů.

Konečně dosáhl dna! Botu po krátkém tápání našel a honem volal na kamarády, aby mu pomohli nahoru. S jejich pomocí se šťastně dostal ze studny ven. Nahoře si vesele zavýskl a začal prohlížet botu, která už dole ve studni se mu zdála nějak těžká. Jenže, co to? K údivu všech chlapců se po odstranění trochy bláta začaly sypat na zem blýskavé dukáty! Teď chlapec nevěděl radostí, co dělat. Ale měl dobré srdce a rozdělil se o nečekaný poklad se svými druhy, bez nichž by botu ze studny nevytáhl. Každému dal plnou hrst a v botě jakoby dukátů neubývalo.

Jenomže chlapci, původci nevhodného žertu, to bylo málo. Záviděl svému kamarádovi štěstí a chtěl mít také celou botu plnou zlaťáků. Sice je nepotřeboval, byl synkem nejbohatšího sedláka ve vsi, ale přesto se dlouho nerozmýšlel, hodil svou botu do studny a přemluvil své druhy, aby ho tam také spustili.

Netušil, co bude následovat. Hned kousek pod okrajem studny se provaz přetrhl a závistivý hoch se řítil do hlubiny... Touhu po zlaťácích zaplatil svým mladým životem.

Říká se, že štěstí nejde přivolat, že se obvykle zdaleka vyhne tomu, kdo se po něm nejvíc pachtí. Potvrdilo se to i v tomto případě.

Tenkrát, když brněnští mniši dominikáni stavěli svůj kostel, pořádali na něj sbírky po celé Moravě.

Lidé ochotně dávali, každý podle svých možností, co kdo měl. Ten dal pytel mouky, jiný pšenici, bohatší darovali pár dukátů, chudší aspoň nějaký grošík. Dlaně zbožných lidí byly štědře otevřeny a mniši se vracívali do Brna s těžce naloženou fůrou a naplněnými váčky.

Jednou kolem vánoc se vypravili frátři Celestným a Anastáz skočím Kubou na Znojemsko. Zakrátko se vraceli s nadílkou, ale v poslední vesnici je sedláci přemlouvali:

Oba mniši se však už viděli doma v klášteře, a tak svorně prohlásili, že pojedou dál. Než se rozloučili, vesničané jim radili:

"Držte se pořád vpravo, jinak dojedete k mostu a dostanete se do hlubokých lesů, kde byste snadno zabloudili."

Řeholníci poděkovali za radu a jeli podle ní. Pospíchali. Den byl sychravý, mlhavý a soumrak panoval od časného odpoledne. Drncání po špatných cestách v citelném chladu nebylo moc příjemné, a tak Kuba pobízel koně, aby co nejdříve dojeli do Brna.

Schylovalo se pomalu na noc a vypadalo to na vánici. Jeli už dobré dvě hodiny, ale nikde vesnička nebo aspoň samota.

"Asi jsme sjeli z cesty a přejeli bludný kořínek. Začíná sněžit a není pořádně vidět na cestu. Teď jsme v místech, která neznám", brblal Kuba.

Také mniši usoudili, že zřejmě zabloudili. A kdoví, kam se mohou i s vozem zřítit. Proto nařídili kočímu, aby zastavil, jakmile uvidí nějaké i stavení. Chvíli jeli nalevo, chvíli napravo, až konečně vjeli na úzkou lesní cestu. Popojeli a zahlédli v dálce světýlko jasně zářící do tmy mezi stromy a padajícím sněhem. Ani nemuseli odbočovat, cesta je vedla ke světlu sama. Zanedlouho stanuli před velkou budovou s řadou vysokých oken, nad nimiž se tyčily věže.

"To bude nějaký klášter", usoudil Celestýn. "Může být", přitakal Anastáz. "Ale který? V těchto končinách o žádném nevím. Ať tak či onak, naše noční putování skončilo".

Najednou se otevřela brána. Sotva vjeli do rozlehlého nádvoří, ujali se pacholci koní, povoz odtáhli do kůlny a kočího vzali s sebou do čeledníku. Mnichy převzal štíhlý mladík v bílém rouchu s červeným křížem na prsou.

Zavedl je do příjemně vytopené komnaty s odestlanými lůžky. Frátři se cítili jako v ráji, ale přece jen jim vrtalo hlavou, kde to vlastně jsou.

"Kam jsme se dostali?" podivoval se Anastáz. "I co, hlavně že máme střechu nad hlavou. Jen si vzpomeň na mráz venku, brr!"

Trochu si odpočinuli a už se objevil průvodce a uvedl je do rozsáhlé hodovní síně osvětlené spoustou svící, v níž byla připravena skvostná tabule. Prátrům až oči přecházely nad tou nádherou. Něco takového jakživ neviděli.

Kolem stolu sedělo plno bílých postav s kříži na prsou, v čele sám velmistr. Ten vstal a přivítal mnichy:

Po krátké modlitbě začala večeře. Těch jídel před nimi! Už při letném pohledu na ně se sbíhaly sliny v ústech! Není to sen? Jenom trochu pojedli, hned nosili sloužící nové mísy. Mniši už se dál nenechali pobízet a jedli, pili, co hrdlo ráčilo. A to lahodné víno! Jiskřilo ve sklenicích a dávalo jim zapomenout na sněhovou vánici a mráz. Jaké štěstí, že tomu unikli!

Při hostině se velmistr mnichů vyptával, odkud jsou. Když mu vysvětlili, že sbírají dary na dostavbu kláštera, jen tak mimochodem se zeptal:

"Po pravdě řečeno, není toho tentokrát jako jindy, ale zaplať Pánbůh, i to stojí za to."

Všechno má svůj konec a měla ho i hostina. Ještě poslední přípitek a stolovníci se rozloučili s hosty. Ti ani nevěděli, jak se dostali do své komnaty. Ulehli do měkkých lůžek, ale ještě než usnuli, přinesl jim sluha dárek.

"Náš pán vzkazuje pozdravení a posílá jako dar vašemu klášteru tuto truhlici. Jenom vás prosí, abyste ji neotvírali dříve než v klášteře."

"Co bychom si s dnešní nocí lámali hlavu. Všechno dobře dopadlo. A pak, takovou hostinu už nikdy nezažijeme. Sfoukni svíčku a budeme spát, brzy ráno musíme vyrazit na cestu."

Probudili se za ranního šera a ještě za tmy vyjeli. Kočí spokojeně práskal bičem a začal mnichům vypravovat, že i on se měl v noci dobře:

"Po večeři jsme zapili dobré jídlo a hodili si v kostky. Měl jsem štěstí a vyhrál plnou kapsu grošíků."

Sáhl do kapsy, aby se pochlubil, ale propána, co to? Vylovil jen samé drobné smetí.

"Fuj!" zahromoval a ukázal to řeholníkům. "To bude čertovské mámení, místo grošíků takový neřád! Sup s tím do příkopu!"

"Tak mě napadá, že by ta naše truhlice mohla být také plná nějakého neřádu", zhrozil se Anastáz.

"Už to tak bude," přizvukoval Celestýn, "ale nechejme ji na voze. Uvidíš, jak se převor podiví, až se do dárku podívá."

Oba se zasmáli a truhlice na voze zůstala. Ujeli kus cesty, když tu Kuba vyjekl:

"Sjeli jsme z cesty! Stojíme u hluboké strže, dál to nejde. Dobře, že v noci napadlo trochu sněhu a můžeme se vrátit po stopě."

Vtom se za nimi ozval dunivý rachot. Vyděšeně zastavili, poslouchali - ale všude kolem vládlo ticho.

Obrátili a jedou zpět po kolejích, vedoucích ke zříceninám. Už poznávají věže, bránu, kterou včera vjížděli na nádvoří. Ale kde je budova, v níž byli tak vlídně přijati? Všude kolem jen neporušený sníh, nikde sebemenší stopa po životě. Honem se pokřižovali, Kuba práskl do koní a ujížděli odtud, jako kdyby jim za patami hořelo.

Brzy uviděli Jamolice a to už věděli, že jsou na správné cestě. Ještě několik hodin a budou v klášteře.

Hned po příjezdu se hlásili u převora. Předložili mu seznam milodarů a pak vypravovali o svém noclehu i zvláštním daru. Převor se zeptal:

Převor si prohlédl truhlici ze všech stran. Byla pevně uzamčena, jenže klíč neměli. Převor tedy zavolal na kočího, aby přinesl sekyrku a odrazil víko.

"Posílá, posílá, uvidíš, co to bude," šeptal Celestýn a v duchu se tesil, jak přísný převor protáhne obličej, až v truhlici najde hromádku smetí, jak se to včera stalo kočímu Kubovi.

Víko pod náporem sekyrky zapraštělo a všichni udiveně zírali, nejvíce však Anastáz a Celestýn. Jak by ne, vždyť truhlice byla vrchovatě naplněna zlatými dukáty!

V klášteře z toho byla ohromná radost. Konvent se usnesl, že získané peníze věnuje na postavení dvou štíhlých věží na dominikánském kostele, a tak se stalo.

Taky se vypravovalo, že převorovi ležel vzácný dar v hlavě. Řekl si, že nejlepší bude hledat vysvětlení ve starých knihách. Zašel do knihovny, hledal a našel. Dočetl se, že u Jamolic kdysi stával hrad Templštejn, který byl v 15. století pobořen. Podle staré pověsti se vždy jednou za sto let objeví hrad na jedinou noc ve své bývalé nádheře.

Pak už prý si převor domyslel, že jeho mniši přijeli na hrad právě v onu zázračnou noc.

Podle: Hedbávný, M.: Pověsti Třebíčska. Školský úřad Třebíč, Třebíč, 1995