Přehled působení templářského řádu v Čechách a na Moravě

Klentnice (Sirotčí hrady)

O TEMPLÁŘI ČIČOSOVI, KTERAK SE VRÁTIL ZE SVATÉ ZEMĚ A ZEMANKU SI ZA ŽENU VZAL, JAK POTOM PRO PORUŠENÍ ŘÁDOVÉHO SLIBU BYL BEZ MILOSTI SŤAT


Nedaleko Mikulova na Pavlovských kopcích byl do samé skály postaven hrad Klentnice. Tak jako orlí hnízdo čněl vždy k nebi a po dlouhý čas odolával všem nepřátelům. Jednoho dne se tu objevil templář rytíř Čičos, statný a nebojácný muž nezvyklého jména. Vzal na sebe úřad kastelána, hrad znovu opevnil a začal se starat o svoje poddané. Vše se to dalo v pevné víře v Boha i lepší časy. Ale ty nepřicházely. Když se Tataři přihnali z uherské strany, plenili a loupili moravskou zemi. Lidé se snažili zachránit, co se dalo. Ale mnoho toho nezachránili, někdy jen holé životy. Když pak nepřátelé opustili popleněnou zemi, znovu se lidé vraceli do svých domovů, znovu stavěli pobořené a vypálené chalupy a obdělávali pole a vinohrady. Přitom se modlili k Bohu, aby od nich odvrátil všechna nebezpečenství a tu holou bídu. Rytíř Čičos byl válečné vřavě zvyklý. Nejednou viděl téci lidskou krev v cizí zemi, ale doma tomu bylo jinak. Jako každý pták brání své vlastní hnízdo, tak i on bránil svůj hrad a bylo mu teskno z té lidské bídy kolem dokola. Při jednom tatarském vpádu přišla na hrad z nedaleké tvrze zemanova dcera. Ona sama se zachránila, proto se ukryla v polích nedaleko rybníka, ostatní byli pobiti a tvrz zapálena, Zemanka přišla k rytíři a prosila ho o pomoc. Když ji vyslechl, řekl:

"Zůstaň tady, zemanko, dokud nebude v kraji tak bezpečno, abys mohla sama na tvrzi hospodařit. Na Klentnici je potřeba každé pracovité ruky, zahálet tady nemusíš!"

A mladá zemanka na hradě zůstala, i když rytíř věděl, že by s jeho rozhodnutím čejkovický komtur nikdy nesouhlasil. Žádná žena nesměla pobývat na templářském hradě. Ted však nebyl čas dodržovat všechny zákazy a nařízení, lidé potřebovali pomoci a zemanka střechu nad hlavou.

Mladá zemanka nikdy nevycházela z hradu a tak o ní nikdo nevěděl. Pomáhala při kuchyni anebo si sama už nějakou práci hledala, aby se pánu nějak zavděčila. Rytíř Čičos už nebyl mladý. Zdraví a krásu mu vzala válečná léta ve Svaté zemi. Nyní seděl nejruději u teplého krbu a hřál se. Z hradu vyjížděl na koni málokdy. Zemanka se o něj dobře starala a všelijaké koření mu vařila; rytíř brzy pookřál a cítil se svěží jako mladík. Když jednou seděl se zemankou sám u jednoho stolu, povídal jí: „Co jsi u nás, zemanko, rozkvetla jsi jako růžička! O mne se staráš poctivě, ale tím si tvrz nepostavíš. Jednou už musíš myslet na sebe!" Ale zemanka se zasmála jako hrdlička a nechtěla o tvrzi nic slyšet. „Mně je tu dobře, pane! Jiného domova nepotřebuji, dokud mne ty z hradu nevyženeš."

„A proč bych tě vyháněl ?" bránil se rytíř. „Po pravdě ti však povím, že tu jen tak spolu žít nemůžeme. Na ženicha jsem už starý, ale líbíš se mi. Jestli mne budeš chtít za muže, vezmu si tě celému světu navzdory." 

Zemanka se nezdráhala. Nikoho na světě neměla a v těch zlých časech všichni lidé potřebovali mít někde domov. Tak dala rytíři slovo a do týdne byla jeho ženou. Na Klentnici žili spolu v lásce a spokojenosti. Čeleď si paní rytířky vážila a nebylo nikoho, kdo by jí jenom slovem ublížil. Jen rytíř míval někdy bezesné noci, když si vzpomněl na templářského komtura a na svůj řádový
slib, který ho zavazoval, že bude žít do smrti bez ženy. Život ho ale mnohému naučil a ženy si vážil jako každého dobrého a poctivého člověka. Jednou zase nemohl usnout a žena vedle něho na lůžku také nespala. Ptala se ho, co ho trápí. Rytíř se zdráhal povědět jí pravdu a proto řekl: „Mám strach, že se nám jednou něco zlého přihodí a potom bude těmto pokojným dnům na Klentnici konec."

„A co by se nám mělo zlého přihodit?" ptala se rytířka. „Klentnický hrad je pevný a ty ho s čeledí dovedeš ubránit. V hradní studni je voda po celý rok a zásob máme plné komory. Kdyby nás nepřítel oblehl, vydržíme. Jen si nedělej starosti, manželi!"

Rytíř se nechal svou ženou utěšit a nemel odvahu jí povědět celou pravdu. Čekala dítě a když se jí narodil synek, všichni na hradě měli z něho velikou radost. Rytíř dal narazit sud pálavského vína a pilo se na synkovo zdraví několik dní a nocí.

Ta radost však netrvala dlouho. Jednoho dne se objevili nedaleko hradu jezdci na koních a hnali se přímo strmou cestou nahoru. Stráže rytíři hlásily, že na Klentnici jede čejkovický komtur.

„Pro Boha živého!" vykřikl rytíř. Hned se opásal dlouhým mečem a spěchal k paní do komnaty. Ta už také slyšela, že budou mít na hradě hosty a strojila se. Když uviděla muže ve dveřích a jeho ustaranou tvář, ptala se ho, co se zlého přihodilo. Rytíř Čičos ženu políbil a potom řekl:

„Náš synek nemá ještě jména, ani není pokřtěn. Poprosíme tedy komtura, aby mu šel za kmotra. Kdyby se cokoliv ale dělo, stůj s ním při mně a neopouštěj mne!"

Rytířka se podivila divné jeho řeči. Na Vyptávání už nebyl čas a proto hojen ujistila:

„To ti slibuji, že vždy budu stát při tobě jako věrná žena. A chceš-li, sama komtura o kmotrovství poprosím."

Když potom sešli spolu dolů, houf jezdců v bílých pláštích vjel do nádvoří a každému z nich zářil na prsou červený kříž templářského řádu. Rytíř Čičos jim vyšel s rytířkou vstříc. Sotva rytíři-templáři seskočili s koní, postavili se kolem nich do kruhu a sáhli po mečích. Rytířka viděla, že jde o život a přitiskla synka k srdci, až zaplakal. 
O dva kroky vpřed vystoupil z řady komtur a přísným pohledem změřil rytíře. Potom promluvil ostrým hlasem, který mrazil až do morku kostí.

„Kde máš plášť s řádovým křížem, rytíři Čičosi?"

„Nejsem ho už hoden, komture! Ale pořád věrně sloužím tvojí milosti!" odpověděl rytíř pokorně.

„Dozvěděl jsem se a nyní na vlastní oči vidím, že jsi porušil řádový slib. Víš dobře, že tě za to stihne zasloužený trest."
„Milost, komture! Milost! Buď ke mně milosrdný!" prosil rytíř. Když rytí řka slyšela, co jejího muže čeká, padla před komturem na kolena a s nářkem ho prosila.

„Bud milosrdný, komture! Nevím, co můj muž zlého učinil, ale při životě našeho syna ho ušetři! Na kolenou tě prosím!"

Komtur na ni ani nepohlédl, jen přísným zrakem pořád měřil rytíře Čičose. Ten viděl, že je komtur neoblomný. Odpásal tedy meč a podal mu ho. „Jsem tebe poslušen, komture! Dbej však milosrdenství, můj syn není ještě pokřtěn."

„Ano, pane!" volala rytířka. „Ještě jsme ho nepokřtili, protože jsme chtěli tvoji milost požádat o kmotrovství."

Ale komtur byl k její žádosti hluchý, nebyla hodná jeho milosti. „Neodmítej prosbu mojí ženy!" prosil rytíř komtura. „Je nevinná a o mé vině nic neví." Na kolena však nepoklekl, ani jinak se mu nepokořil. Potom se komtur obrátil ke svým nejbližším a poručil jim, aby přinesli v helmici z hradní studně vodu. Rytířka přistoupila blíže a komtur pokřtil po krátké modlitbě Čičosova syna jménem Orfanus. „Orfanus! Orfanus!" opakovali po něm templáři vítězně. Když to rytíř Čičos uslyšel, padl na kolena a vykřikl: „Orfanus! Sirotek!"

Rytířka to však nepochopila a dívala se s údivem, jak komturovi podali Čičosův meč a on jej přelomil ve dví. V té chvíli nabyl rozsudek svého práva. Templáři vzali rytířce syna z náručí a potom jí i rytíři Čičosovi sťali mečem hlavy. Když krutý ortel vykonali, pobili všechnu hradní čeládku. Jen jeden pacholek jim utekl. Jak viděl, co se děje, skočil s hradeb dolů a nezabil se. Potom utíkal pryč, co mu síly stačily, jen aby těm templářům unikl. Daleko od Klentnice padl v houštině a tak si holý život zachránil.

Templáři zničili, co se zničit dalo. Nikoho a ničeho nešetřili. Než odjeli, ještě hrad Klentnici zapálili a malého Orfana odvezli s sebou. Léta ubíhala a lidé pod Klentnici stále vzpomínali na spravedlivého a dobrého rytíře Čičose a rytířku. Hrad dostal nové jméno, říkali mu Sirotčí Hrady. Jeden stařík, kterého měli všichni za blázna, pořád chodil nahoru na hrad a pořád tam něco hledal. Jinak se hradu všichni vyhýbali. 

l jednou k večeru přijel na Sirotčí Hrady neznámý rytíř na koni. Na sobě měl bílý templářský plášť s červeným křížem. Když koně uvázal u brány, vešel sám dovnitř. Bláznivý stařík právě cosi kopal u studny a neslyšel ho. Když se templář u něho zastavil a ptal se ho, co dělá, padl s hrozným nářkem na kolena. „Milost! Milost! Milost!" „Co křičíš, starče? Vždyť se ti nic zlého neděje." 

 „Milost, pane! Nikomu jsem nic neřekl, ani slůvkem jsem se nikomu nezmínil, co tu páni udělali," naříkal stařík a objímal rytíři nohy. "Jen mne ušetř!" 

Rytíř viděl, že se tu něco nekalého stalo, o čem stařík dobře věděl. Postavil ho nejdříve na nohy a potom mu důrazně řekl:

„Nic se ti nestane, když mi povíš, co jsi viděl! Tobě se alespoň uleví a já se něco dozvím. Pověz ale jen čistou pravdu!" Když stařík viděl, že mu templář neublíží, rychle se rozhlédl kolem. Nikoho třetího tu nebylo. Pusté zdi hradu trčely k nebi a ve staré věži krákaly vrány. 

„Já ti to tedy povím, pane! Moc rád to řeknu. Snad potom budu moci spokojeně umřít." Pak se k rytíři naklonil a tichým hlasem mu vyprávěl s očima vytřeštěnýma, jako by tu hrůzu znovu před sebou viděl. Rytíř ho poslouchal a tváře mu bledly, nohy ho neunesly. Usedl na roubení studně a dal hlavu do dlaní. Stařík pokyvoval šedivou hlavou a dlouho vyprávěl. „Právě tady to bylo. Když jsem se vrátil, rytíř a rytířka tu leželi porubáni, ze zdí se už jenom kouřilo a nikoho živého tu nebylo. Tamhle u zdi jsem jim vykopal hrob a pohřbil je oba vedle sebe. Jenom synka jsem nenašel. Za ty roky jsem tu už kdejaký kout prokopal, ale nikde nic. Lidé mne mají za blázna, ale kdyby zažili to, co já jsem tu zažil, kdo ví, jací by potom byli." Rytíř pohladil staříka po rameni a dal mu do ruky váček peněz, co měl u sebe.

„Jsi dobrý muž a dobře bylo, žes tenkrát utekl. Jinak by mi tu pravdu nikdo nepověděl. Já jsem Orfanus!" Stařík se ulekl, honem sebral hůl a belhal se pryč, co mu jen síly stačily. Už nechtěl nic vědět. Život mu byl dlouhý a nekonečný, plný bídy a hrůzy, která mu z paměti nikdy nevymizela. Ale templář ho nezdržoval. Rytíř Orfanus byl od dětství vychován v templářském řádu. Když dospěl a složil řeholní sliby, oblékl bílý plášť s červeným křížem. Potom odjel s jinými bratřími do Svaté země, aby válčil proti pohanům. Mnohokrát byl raněn, mnohokrát na pokraji života a smrti. A přece se vrátil do země, odkud vyšel. Jeho starší řádový bratr mu před smrtí pověděl, že byl pokřtěn na Klentnici, víc mu už říci nemohl nebo nechtěl. Jinak nic o svých předcích nevěděl, nikoho z nich neznal. Když pak byl templářský řád zrušen, rytíř Orfanus neměl jiné cesty, než se vrátit na klentnický hrad. A stařec mu náhodou pověděl, kde jeho otec a matka našli smrt a on tady našel zase domov. Od té doby žil rytíř Orfanus na Sirotčím Hradě. Ve staré věži si zbudoval prostou jizbu a tam v noci přespával. S nikým nemluvil, jen u studně se modlil. Lidé mu začali nosit jídlo a on jim za to dával trochu léčivých bylin. Rytířův kůň zůstal na hradě, ale rytíř Orfanus už na něm nikdy nevyjel. A přece si lidé vyprávějí, jak tam bílý rytíř jezdí za noci z Klentnice na Stolovou horu a na Turold jako šílený. To prý rytíř Orfanus nemá ani po smrti klidu a straší.

Z knihy: Lisická, Helena: Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska. Svoboda, Praha 1971