Alchymie, dcera omylu

Pod tímto titulem vyšla v roce 1988 kniha V. Karpenka, která takřka vyčerpávajícím způsobem shrnuje historii alchymie i osudy alchymistů a jejich sporných či nulových výsledků. Avšak abychom se dopátrali pravdy zda se skutečně podařilo transmutovat obecné kovy, zejména olovo ve zlato, musíme volit trochu jiný přístup, a to snažit se některé úkony vysvětlit nebo kritizovat pod zorným úhlem chemie. To ovšem může udělat jen ten, kdo chemii alespoň průměrně ovládá a má smysl pro hledání souvislostí i rozporů. Rozhodně nelze nabízet tvrzení, že na tom „něco je", či že přece jen někdo ukryl tajemství transmutace.

Trocha historie

Na počátku zcela jistě bylo získávání kovů starými národy. Středomořské národy získávaly med" z Kypru a cín potřebný k výrobě bronzu z Persie, Indie a z Británie. Zlato pocházelo z Indie a Núbie, kde se těžilo rýžováním. Rtuť pocházela z Idrie a železo z Elby nebo z nynějšího Štýrska. Zmínky o získávání kovů nalézáme již v bibli. V knize Henochově (nezařazené do bible) se říká, že synové nebes naučili pozemšťany dolovat a získávat kovy. V knize Deuteronomium (33:25) čteme: Železo a med pod šlépěji tvými... Jozue (6:19) Všechno stříbro a zlato i nádoby měděné a železné, Hospodinu bude na poklad složeno... Zatím co se zdá, že staré národy vyráběly kovy způsoby sice primitivními, nicméně v principu podobnými jako v posledních staletích, tj. např. rýžováním, přepalováním, redukcí apod. Počátek alchymie lze vidět u Aristotela, který vytvořil teorii čtyř živlů, totiž vody, země, vzduchu a ohně, k nimž později přidal živel pátý, nehmotný, vše pronikající éter. Zde totiž vzniklo jakési splynutí filosofie a praxe. Vznikl dojem, že stačí změnit poměr živlů, aby se jeden kov změnil v jiný. Později nastoupila mnohem konkrétnější představa, že kovy jsou složeny ze rtuti a síry a jejich kvalitu určuje jejich poměr. Představa o přeměně živlů přetrvala u některých zabedněnců až do 18. století. Jako důkaz se uvádělo, že když se odpaří voda, zůstane pevný zbytek, ve který se přeměnila. A déšť byla zase přeměna vzduchu ve vodu! Když Lavoisier ohlásil objev ohňového vzduchu (kyslíku), kritizoval ho fyzik Baumé, že elementy čili základní části těles jsou zjištěny po staletí u všech národů a nelze připustit (!) aby elementy, které jsou zjištěny 2 000 let, byly zařazovány mezi látky složené (vzduch a voda) a proto lze říci klidně (!), že pokus rozložit vzduch a vodu v jejich části, je nejistý, ba že je to nesmyslný žvást.

Původ slova alchymie je nejasný. Předpona AL je arabská (alkohol, algebra), chymia nebo chemia má být buď černá zem, nebo země Chámova. Zdá se, že alchymie vznikla někdy v roce 643, po dobytí Alexandrie Araby, kteří zničili a roznesli alexandrijskou knihovnu. O přeměně obecných kovů ve zlato nebo stříbro, není však ve starých spisech ani slovo, a to ani v indických, ani v čínských. Výroba kovů však byla zřejmě utajována a návody zabaleny do metafor a příměrů. Šlendriáni později tvrdili, že nejde o obyčejnou rtuť a síru, ale o jejich filosofické odrůdy. Alchymisté potřebovali osobnost, neboť Aristoteles jim již nevyhovoval. A tak nalezli jakéhosi Herma Trismegista, totiž jeho slavné dílo obsahující údajně všechny moudrosti na smaragdové desce. Jak správně usuzuje dr. Souček, smaragdová deska měla se smaragdem (minerálem) společné jen tu barvu a patrně šlo o měděnou desku pokrytou patinou. Ta moudrost začíná:

Je pravda beze lži, jistá a nejpravděpodobnější, že co je dole, je jako nahoře, a co je nahoře je jako dole... 

Možná že si vzpomenete na obrázek naší planety při pohledu z Měsíce a vidíte, že co je dole je jako nahoře. Nesmíte v tom vidět že Hermes byl kosmonaut. Za vlády Arabů se stal známý jakýsi Geber či Džábir, ale později se ukázalo, že za jeho jméno se skryli jiní a že jeho spisy jsou falsifikáty. Byl to on, kdo začal tvrdit, že všechny kovy jsou složeny ze rtuti a síry. Prostředky, kterými bylo možno tento poměr změnit, se nazývaly elixíry, které současně měly být prostředkem pro udržení mládí a proti všem nemocem. Elixíry se někdy překrývají s tzv. kamenem mudrců, který ale byl popisován jako těžký červený prášek.

Ze známějších mudrců vynikl ještě Ibn Siná, známý jako Avicena. Byl především lékař a jeden z mála, který na transmutace nevěřil. Tvrdil, že kovy nelze přeměňovat jako nelze přeměnit ptáka v koně nebo ve psa. Poznal, že med arsenem zbělá, ale tím se nestane stříbrem.

Do Evropy se alchymie dostala za křižáckých válek (11. až 13. stol.) a ve 12. až 13. století přes Španělsko. Učení i méně učení muži, klerikálové a mniši, se začali alchymií zabývat od jižní Evropy až po Německo a naše kraje. Alchymisté či výzkumníci učinili však řadu významných objevů. Chemické znalosti ve 14. a 15. stol. byly již značné, neboť by l vyráběn alkohol, barviva, sklo, některé léky a byla zdokonalena výroba kovů a chemikálií.

V 15. století alchymie poněkud upadá - Basilius Valentinus, dominikánský mnich, popsal léčebné účinky antimonu ve spisku Currus trimphalis antimonií. Poznal, že železo ponořeno do roztoku modré skalice se pokrývá mědí a považoval to za transmutaci. Také rozšířil „složení" kovů o sůl. Proměna rtuti ve zlato mohla být způsobena tím, že rtuť vyextrahovala ze země „panenské" zlato, které se objevilo na jiném kovu po jejím odpaření. Je to tzv. amalgamace, která se u nás používala ještě počátkem 20. století na Roudném. Výpary rtuti jsou ovšem jedovaté, a tak mnoho alchymistů přišlo o zdraví, o rozum, nebo alespoň o vlasy.

V 16. století vystoupil Paracelsus, Theophrastus Bombastus (1493 až 1541), který byl lékařem používajícím k léčení kovy, zejména zinek a arsen, s problematickými výsledky. Věřil stále v učení o síře, rtuti a soli, ale poslání alchymie viděl v přípravě léků a za největšího alchymistu pokládal žaludek.

Alchymie v Čechách

Rozkvět alchymie nastal v 16. století za vlády Rudolfa II., který roku 1583 přesídlil do Prahy a učinil z ní evropské středisko umění a věd. Těmi vědami se ovšem mínila magie, astrologie a alchymie. Rudolf zanedbával státnické povinnosti a do Prahy si zval údajné zlatoděje, kejklíře, většinou však podvodníky, kteří císaře obloudili malým kouskem pravého či nepravého zlata, vybrali peníze na pokusy a materiál a pak rychle mizeli. Mizeli jen ti rozumnější, ti málo rozumní se příliš vžili do role zlatodějů a propadli chamtivosti z přízně císaře, že zůstali. Nahromadili sice značný majetek, ale jen dočasně, a nakonec smutně dopadli, jako Edward Kelley. Ten byl žákem Johna Dee, který však včas zmizel, právě tak jako Polák Senzdivoj.

Stručný životopis Kelleyho byl popsán ve FF č. 2/97, takže jej vynecháme, protože také se z něho nic nedozvíme o Kellyho skutečné práci. Na počátku jeho kariéry byl nález nádobky s těžkým červeným práškem, kterým údajně provedl několik transmutací. Nález červeného či žlutého těžkého prášku se objevuje na počátku kariéry i u jiných alchymistů, jako Seylera nebo Seíona. Mám dojem, že šlo o kysličník rtuťnatý, obsahující zlato. Ten po nanesení na obyčejný kov a vypáleni zanechal zlatý povlak, což důvěřivé feudály přirozeně nadchlo. Ovšem zkušený mincmistr měl poznat povrchové pozlacení. Dále se tvrdilo, že nepatrné množství tohoto kamene mudrců promění ve zlato mnohonásobné množství olova. Nemáme však pro to žádné vážné indicie, jen několik starých zpráv (Raimund Lullius, Licolaus Flamel, Alexander Seton). Na naléhání císaře nemohl Kelley provést žádnou transmutaci, ani podvodnou, tím méně pravou, protože červený prášek již neměl a nevěděl, jak se vyrábí. Císař značně naléhal, protože zlaté doly v Jílovém již dávaly zlata málo, jihočeská rýžoviště patřila Rožmberkům a také Kutná hora již nedávala tolik stříbra co kdysi. Když měl Kelley po druhém nezdařeném útěku přijít i o druhou nohu, raději spáchal sebevraždu.

Pokud se týče císařského majetku, objevuje se dvojí verze. Weinfurter v knize Tajné síly přírody a člověka, tvrdí, že po smrti císaře Rudolfa roku 1612 bylo v královské pokladnici nalezeno 60 centů stříbra a 84 centů zlata. Navíc prý dal císař ještě před smrtí ke zpracování 30 centů stříbra. Při sepisování inventáře v únoru 1612 odevzdal prý Marquard pět železných truhlic plných zlata a dále bylo ve sklepě nalezeno mnoho zlatých cihel a prutů a 300 beden plných zlatých a stříbrných předmětů. Na druhé straně se však tvrdí, že císařská kuchyně neměla často peníze ani na chudší oběd. Císař také byl dlužen značnou částku astronomovi Keplerovi. Jak to bylo. se těžko kdy dozvíme, protože vše bylo zřejmě rozkradeno. Pokud bychom připustili, že zlato bylo vyráběno transmutací olova, potom doly na olovo byly v Příbrami. Těžké olovo by se muselo z Příbrami dovážet, ale nikde o tom není zmínka.

Ačkoliv mluvíme o alchymii v Čechách, neznáme jediného alchymistu, který by se mohl pochlubit nějakým výsledkem. V nejlepším případě popsali výrobu potaše, mýdla, ledku jako Jan z Lazu (asi roku 1457), který také odhalil alchymistické podvody manželky krále Zikmunda. Když ponořila med do rtuti, měď se pokryla amalgamem, který byl vydáván za stříbro. Nebo ponořila do rtuti zlatý prsten. I ten se pokryl stříbrným amalgamem a prsten byl vydáván za stříbrný. Pak stačilo prsten posypat jakýmkoliv práškem a vyžíhat. Rtuť vyprchala a objevilo se zlato. Pokud zlato obsahovalo med, bylo po vyžíhání tmavé od kysličníku mědi. Pak ho stačilo ponořit do elixíru (kyseliny), která kysličník rozpustila a prsten byl skutečně zlatý i vzhledem. Smutnou postavou byl Bavor mladší Rodovský z Hustiřan a na Radostově (1526 až 1600). Je autorem čtyř rozsáhlých alchymistických spisů, z nichž tři jsou uloženy v Praze v Národním muzeu a jedna v univerzitní knihovně v Leydenu. Jejich názvy jsou: Vo Hermesově filosofií, to jest vo požehnaným kameni filosofským, sentia sebraný na třetím shromáždění pythagorejském a Řeči filosofské vo kameni filosofským.

Jak se vyrábí zlato transmutací, se tam však nedočtete. Bavor však sepsal také životopis Alexandra Velikého, astrologii a údajně znamenitou kuchařku. S alchymií se seznámil při studiu v Praze a zcela jí propadl. Roku 1566 se bohatě oženil a věno nevěsty Voršily ze Salcdorfu mu pak umožnilo pořídit si slušnou laboratoř. Vzdor své značné informovanosti se mu však pokusy nedařily a již roku 1573 seděl ve vězení pro dlužníky v Černé věži. Z vězení psal dojemné listy svému příznivci, panu Vilémovi z Rožmberka. Dopisy hýřily láskou k Bohu, vlasti a vědě, líčily v nejrůžovějších barvách obsah alchymistických spisů, až se pan Vilém obměkčil a z vězení jej vyplatil. Manželka pana Bavora opustila i se synem a sňatkem získaný majetek byl prodán na úhradu dluhů. Rodovský byl pak nucen dělat jakéhosi laboranta a poskoka u pana Viléma na Třeboni a v Rožmberku a nakonec i v Praze v císařské laboratoři. Posledních deset let strávil u pana Zajíce z Hasenburka na zámku v Budyni, kde také dokončil Řeči filosofské a začal psát Českou alchymii, kterou však nedokončil -žádná škoda. Podal také návod na vodu života - aqua vitae. K její přípravě doporučoval čtrnáctkrát destilovat víno. Destilát měl hojit všechny možné nemoce a rány, lišeje i spáleniny.

Neúspěšných alchymistů bylo však více, například rytíř Václav Vřesovský z Vřesovic a Doubravské hory. Mimochodem: Známá hradčanská Zlatá ulička nesloužila však alchymistům, ale byla zde ubytována stráž a sluhové.Vilém z Rožmberka, kterému patřily statky v jižních Cechách, zaměstnával hned několik alchymsitů a vydržoval alchymistické dílny v Krumlově, Prachaticích, na Rožmberku a v Třeboni. Kromě již zmíněného Bavora zaměstnával hlavně cizince jako Claudia Cyrra Romana, Daniela Prandtnera a nějakou dobu ochraňoval před císařskou zlobou i anglické dobrodruhy Deea a Kellyho. Není divu, že rožmberské panství chátralo a Petr Vok je převzal tak zadlužené, že musel císaři Rudolfovi odprodat Český Krumlov.

Alchymií se zabýval i známý stavitel rybníků, Jakub Krčin z Jelšan. Sňatkem získal značné jmění a darem dostal od svého pána statek Leptáč, který později vyměnil za Selčany. Poblíž Křepenic si postavil malou tvrz, kde konal své neúspěšné pokusy. Měl ovšem štěstí, že se spoléhal na jiné prostředky, kterými si rozmnožil své jmění.

Císař Rudolf zaměstnával i Tadeáše z Hájku a Tadeáše z Falkenberka, kteří prověřovali adepty a zkoušeli jejich výrobky, chemikálie a rudy. Bylo zřejmé, že alespoň na tyto zkoušky bylo nutno někam vpašovat kousek pravého zlata. Po „prověření" už se bylo možno na ledacos vymlouvat. Je třeba říci, že mincmistři již tehdy věděli, že zlato je kujné a v ohni stálé, čímž se liší například od mosazi nebo od slitin s antimonem či arsenem. Po Bílé hoře alchymie v Čechách upadá.

FF 02/1999

Alchymistická medaile císaře Leopolda

Mnich Wenzel Sayler kdesi ve sklepě kláštera našel nádobku s červeným těžkým práškem. Vytušil že jde o kámen mudrců a skutečně prý s ním proměnil zinek ve zlato. Z toho prý byly raženy mince, ale přirozeně se nedochovaly. V roce 1677 proměnil Sayler před zraky císaře Leopolda I. plaketu o váze 7,2 kg a velikosti 40 x 30 cm ponořením do jakéhosi elixíru ze dvou třetin ve zlatou. Tato plaketa se uchovala jako jeden z mála dokladů ve vídeňském kunzhistorickém muzeu. V roce 1930 chemikové R. Strebinger a H. Holzer odvrtali malé vzorky z pěti míst plakety a provedli mikroanalýzu. Kupodivu se ukázalo, že složení zlaté a stříbrné části je téměř stejné, totiž 47 až 49 procent zlata, 42 až 44 procenta stříbra, 7 až 8 procent mědi a něco cínu. Pokus s obdobnou slitinou potvrdil, že onen „elixír" byla kyselina dusičná, která na povrchu ze slitiny odleptala stříbro, takže se objevilo zlato. Opět byl odhalen jeden trik, i když po mnoha letech.

Spisovatelé a alchymisté

Při pročítání některých knih jsem nalezl podivná vysvětlení alchymistických triků, která byla v podstatě zcela nesmyslná, neboť autoři při naprosté neznalosti chemie napsali nesmysly. Tak v knize Syn čarodějnice (O Keplerovi) od F. Gela na str. 79 čteme, že alchymista roztavil nesporné olovo, které míchal stříbrnou tyčinkou. Ta prý byla dutá a zde byly ukryty kousky zlata. Ty vypadly do olova a alchymista je „našel" neporušené. Autor ovšem neví, že jednak zlato taje o 177 "C níže než udal - a hlavně, že se v olovu rozpouští, takže o nějakém nalezení nemůže být ani řeči. A také se ani nezamýšlí nad tím, že malé množství kamene mudrců mělo přeměnit mnohonásobné množství jiného kovu. Toto „vysvětlení" převzal do své knížky Podvedená věda J. Gllíckselig. S. Michal v knize Perpetuum mobile včera a dnes zase sází na dvojité dno z lehce tavitelné hmoty, na které plavalo roztavené zlato. Autor neví, že zlato taje až při 1063" a nemůže na ničem plavat. A konečně V. Kaplický v knize Život alchymistův (O Kellym) zase dovolil panu Dee, u něhož se Kelley školil, aby prozradil, že onen kousek zlata, který plaval na olovu, tam nenápadně vhodil. Je to odvaha (či drzost?) psát o něčem, čemu se nerozumí? Karel Čapek, když psal Krakatit, se radil s odborníky, protože sám nemohl vědět, že existuje velmi výbušný ozonid benzenu. Dnes se ovšem nikdo s nikým neradí, ani se neomlouvá, což platí třeba i na politiku.

Jitro kouzelníků nebo šarlatánů?

Jitro kouzelníků napsal chemik Bergier a publicista Pauwels. Kniha vyšla v Paříži roku 1960 a u nás v roce 1969. Byla přijata s pocitem, že se konečně čtenáři dozví něco, co u nás bylo takřka tabu. Alchymii je věnováno 40 stran, a již před mnoha roky, jako chemikovi a začínajícímu záhadologovi se mi tam ledacos nezdálo, například věta, že je jasný rozdíl mezi alchymií a pavědou jako je radiestézie (proutkařství), alchymistické vejce změněné v modročerné fluidum, fialová fluorescence jakéhosi skla v temnu aj. Učinil jsem dotaz u známého ve Francii, který se telefonicky spojil s Bergierem, ale ten ho příkře odbyl, že se nesmysly nezabývá. Bylo mi to divné, ale příčinu jsem odhalil až nedávno, kdy jsem kapitolu o alchymii četl mnohem pozorněji, než kdykoliv předtím. Skoro 28 let jsem se domníval, že kapitolu napsal chemik Bergier a najednou z textu vyplynulo, že ji napsal publicista Pauwels. To tedy potvrzuje neznalost chemie u neodborníků a současně, že Bergier knihu četl až když vyšla. Zeje to absurdní? Je, ale u nás se před léty stal podobný případ s chemickou příručkou - tři autoři spoléhali na čtvrtého a jeho výplod si nepřečetli. Výsledek byl katastrofální, nicméně kniha v jakési soutěži dostala 4. cenu!

Nuže, Pauwels sází na jakousi tajemnou postavu Fulcanelliho a jeho knihy Tajemství katedrál a Příbytky mudrců, sází i na jeho žáka Canselieta. Četl jsem Tajemství katedrál v překladu, ale nic tajemného jsem nenašel. Ona hluboká tajemství měla být zakódována v sochách, freskách a reliéfech. Pro větší věrohodnost jsou do kapitoly zamontováni skuteční vědci jako Curieová, Soddy, Oppenheimer, Spinoza, Roger Bacon, Perrin aj., kteří se ovšem nikdy alchymií nezabývali. Jsou také vytvořeny jakési paralely, například o těžké vodě, záření atd. Alchymista prý pracoval týdny a roky a opakoval tutéž proceduru, například destiloval až tisíckrát vodu. Což samozřejmě nikdy nemohlo vest k těžké vodě, nehledě k nečistotám tehdejšího skla. Zdůrazňovaná vytrvalost, píle a mnohanásobné opakování jistých procesů svědčí jen o bezradnosti, neschopnosti vytvořit metodiku a čekání na jakýsi zázrak. V knize najdeme i případ Jeana Fréderica Schweitzera - zvaného Helvetius, který byl velký odpůrce alchymie. Ráno 27. prosince 1666 jej navštívil podivně oblečený cizinec a ukázal mu opálové kamínky, které prý přemění mnohanásobné množství olova ve zlato. Helvetius žádal, aby mu pokus předvedl nebo kousek hmoty daroval, ale to cizinec prudce odmítl. Přijde prý za tři týdny. Skutečně přišel, ale pokus opět odmítl provést. Helvetius se přiznal, že mu kousek hmoty při první návštěvě „uvízl za nehty", ale olovo se změnilo jen ve žlutou skelnou hmotu. Cizinec se kupodivu nerozzlobil, ale řekl, že hmotu měl chránit žlutým voskem a nepatrný kousek hmoty mu daroval. Helvetius pak pokus provedl a olovo se prý skutečně proměnilo v nejčistší zlato, jak potvrdil klenotník vévody oranžského Brechtel. Na historce je zajímavé to, že nešlo o těžký červený prášek, ale o opálovou hmotu a dále, že Helvetius k pokusu roztavil tři drachny olova. Tři drachny totiž představují pouze 13,125 gramů. A protože měrná hmotnost olova je 11,4 g/cm3. Je to množství velmi malé. Chyba překladu neboje drachen více?

Jak se boloňský švec zasloužil o televizi

Je známo, že alchymisté občas objevili náhodně něco užitečného, ať již to byl porcelán či svítící hmota, která v jiných podobách se stala nepostradatelná pro dnešní zářivky a TV obrazovky.
Boloňský švec Vincenzo Casciarolo se také zabýval alchymií, ale, jak se zdá, dosti rozumně. Jednou si totiž vyšel za město na horu Paterno a sebral tam několik bílých, lesklých a těžkých kamenů, o kterých se domníval, že obsahují stříbro. Doma kameny žíhal s dřevěným uhlím, což již tehdy byla známá metoda, jak vytavit z rud kov. Kýžený kov se neobjevil a kameny se změnily v nevzhlednou šedavou hmotu. Rozmrzen neúspěchem odešel patrně do hospody. Když se pak po setmění vracel, všiml si, že v ohništi cosi oranžově svítí. Byla to ona hmota, kterou odpoledne získal. Tak se zrodil boloňský světlonoš, sluneční kámen, lapis solaris. To se stalo někdy v roce 1603.1 když švec tvrdil, že je to kámen mudrců, nic moc prý ze svého objevu neměl. Tajemství koupil lacino Scipio Bagatellus a pak i matematik Magini, který svítící kámen uvedl v širší známost.

Pro potencionální výzkumníky bude snad užitečné uvést několik podmínek, které vedly k objevu. Předně nalezený kámen musel být značně čistý, prostý železa a jak se později ukázalo, byl to minerál baryt, síran barnatý BaSOj. Ten redukcí uhlím dal sirník BaS, který znečištěn malým množstvím mědi vydává po předchozím osvícení denním světlem oranžové záření. Použité uhlí muselo být také čisté, což u dřevěného uhlí lze splnit. S normálním koksem by nikdy boloňský kámen nevznikl. Švec nesměl být také příliš pořádný a nesměl hmotu po nezdařeném pokusu vyhodit. A konečně musel jít kolem ohniště krátce po setmění, protože tento luminofor brzy vyhasíná. Podmínek k objevu bylo tedy dost. Jak se věci vyvíjely dále?

Podstatný pokrok v poznání učinil roku 1690 Homberger, který si z Itálie přivezl několik původních kamenů. Rozetřel je v železném moždíři a redukoval, ale hmota nesvítila. Když opakoval pokus s přítelem Lemerym, získali naopak krásně zářící preparát. Bylo to tím, že použili moždíře bronzového. Tak se zjistilo, že železo svítivosti vadí, ale měď ji naopak vybuzuje. Roku 1767 zjistil Margraff, že hmota polita kyselinou uvolňuje páchnoucí plyn (sirovodík) a musí obsahovat tzv. sirná játra. Další podrobnější popis se již vymyká této kapitole, a tak jen uvedu, že důkladný výzkum svítících hmot - luminoforů provádělo na přelomu 19. a 20. století mnoho badatelů, zejména Lenard, Klatt, Vanino, Zumbussch. Dnešní luminofory v zářivkách a TV obrazovkách jsou na základě křemičitanů a boritanů, zinku, kadmia či berylia, aktivovaných většinou manganem. Také se užívá halogen íbsfát vápníku aktivovaný antimonem a manganem.

Rostliny a organismy jako alchymisté?

V roce 1959 byl vědecký svět šokován, když se v časopise Science et Vie objevil článek Pierre Barrangera o transmutaci lehkých prvků vlivem organismů, hlavně rostlin. Barranger přednesl svůj referát již v lednu 1958 před fyziky, biology a chemiky v Ženevě a doložil objev tisíci pokusy a rozbory. Rozbory prováděly i osoby, které nevěděly o co jde, takže bylo vyloučeno i zlomyslné falšování. Jak se ukázalo, rostliny proměňují prvky na prvek o atomové číslo vyšší, například draslík ve vápník či sodík v hořčík. I když profesor Barranger dodal těmto pokusům prováděným na Ecole Polytechnique v Paříži vědecký punc, dodnes k tomu oficiální věda mlčí. Vše začalo v 19. století, kdy si malý školák Luis Kervran všiml, že na farmě jeho otce slepice nesou vejce s normální skořápkou, ač půda byla chudá na vápno a toho nebylo mnoho ani v krmení. Slepice však zobaly zrnečka slídy (ta obsahuje draslík), která však v žaludcích nebyla nalezena. Mnohem později došel Kervran k chemiku Vauquelinovi, který stanovil veškerý vápník v ovsu, který slepice zobaly, ale stále se hodně vápníku nedostávalo.

Objev zůstal zapomenut a byl studován až v padesátých letech 20. století. Nové pokusy a zkušenosti stále potvrzovaly, že se v rostlinách hromadí prvky, které v půdě nebyly nebo jen v malém množství. Španělský mech tillensis roste s oblibou na mědi, ale v popelu se nalézá hlavně železo! Většinu prvků lze snadno stanovit i ve středně vybavené laboratoři. Což zkusit, zda rostliny od silnic nezměnily olovo z výfuků ve zlato?

Fantastická fakta 2 a 3, roč. 1999