SPIRITUALITA, ZDRAVÍ, PSYCHOSOMATIKA

Ve snaze, aby byl člověk zdravý, nelze opomíjet jeho spiritualitu

Felix Irmiš

Člověk se vyrovnává se zátěží tělesně, duševně a duchovně. Většina lékařů a psychologů neumí duchovní přístup u pacientů rozvíjet a nevnímá ho. Specializace (často nutná) může znemožňovat hledání sjednocujících prvků a porozumění. Bez spojovacích „mostů" může vést ke generalizaci jednoho hlediska. Řada léčebných přístupů biologických (zaměřených jen na orgán), psychosociálních (bez ohledu na tělesnou dispozici) nebo spirituálních může pokládat za klíčové jen své metody.(1)

Potřeby propojovat vědy přírodní a humanitní (včetně spirituálních) je si v současné době vědoma teologie (2) i někteří biologicky a technicky orientovaní vědci. (3) Ve svém chování jsme podmíněni, nikoliv však předurčeni a stavět do protikladu religiozitu a sociobiologii je nesprávné. (4) Psychosomatika, zahrnující nemoci spolupodmíněné stresem, používá bio-psycho-sociální pohled, do kterého by měla patřit též spiritualita. (5)

Spiritualita v psychoterapii, pastorační medicíně i New Age

Spirituální pohled by měl patřit do psychoterapie i komplexní léčby. Setkáme se s ním v humanistické psychoterapií (A. Maslow, V. Frankl), v pastorální medicíně a často v nekonvenčních metodách,6 někdy nazývaných ezoterické léčitelství a psychoterapie s náboženskými přesahy. (7)

Franklova logoterapie je zaměřena na duchovní stránku lidské existence, projevující se svobodnou volbou, odpovědností a smysluplností. Řada lidí trpí noogenní neurózou ze ztráty smyslu života (existenciální frustrace). Ve zdravém těle může být chorý duch a naopak. Lékař by měl pomoci nalézt pacientovi smysl života v souladu s jeho osobností, a to i u nevyléčitelné nemoci. (8) Většina zátěžových situací poskytuje výzvu k nalezení smysluplnosti a seberealizaci i v utrpení („co ještě život čeká ode mne"?).
Pastorální medicína zaujímá hraniční oblast mezi lékařskými vědami a teologií. Obrací se k těm nemocným, kteří jsou věřící, aby jejich víru posílila, dala jim odvahu žít a hledala smysl v utrpení. (9)

Spiritualitu ve vztahu k psychosomatice v současnosti nacházíme i v řadě populárních knížek. Spojují pozitivní myšlení, relaxaci, meditaci, autosugestivní naprogramování podvědomí, etiko terapii, jógu, astrologii, reinkarnační terapii, učení o čakrách, zdravou výživu aj. Nemoc je brána jako výzva ke změně stylu života. To napomáhá adaptaci při stresu a přispívá k nalezení smyslu v utrpení. Zlepšuje se neuroendokrinně-imunologická regulace.

Zmiňované postoje jsou v podstatě součástí hnutí New Age, které mluví o duchovní evolucí, holistické životní perspektivě spojující tělo, mysl, ducha, vesmír a o humanismu nového věku, rozšířeném intuitivním vědomí a novém paradigmatu. Často rozvíjejí učení C. Junga o kolektivním nevědomí, obsahujícím duchovní moudrost lidstva a projevující se v symbolech (archetypech). Je zde velká různorodost, někdy nesystematičnost, ale i snaha po integrujícím chápání spirituality.

Mezi novými alternativními směry se setkáme i s koncepcí psychospirituální krize. Mohou ji vyvolat bolesti, porod, nedostatek spánku, halucinogeny, hypnóza, tanec, meditace i psychoterapie (holotropní dýchání). Dochází při ní k neobvyklým stavům vědomí, k oslovení, k vnímání naší jednoty s vesmírem a vnímání archetypů, etických zákonitostí, všeobjímající lásky, ale i negativních emocí. Stavy jsou někdy diagnostikovány nesprávně jako duševní choroba (až psychóza). Mohou být ale spíše doprovodným jevem osobní proměny a při terapeutickém porozumění (namísto potlačení) působí příznivě. Zabývá se tím tzv. transpersonální psychologie, (10) která diskutuje o holotropním, rozšířeném stavu vědomí, obsahujícím informace propojené s veškerým kosmickým bytím.

Snahu upozornit na spiritualitu můžeme vidět v pokusu interpretovat tzv. holotropní vědomí (vše ve vesmíru se v něm odráží) na podkladě kvantové fyziky nebo v pokusu interpretovat ducha jako energetický fenomén.(11) Vedle racionální a emoční (sociální) inteligence se mluví o spirituální inteligenci,(12) která pomáhá řešit problémy ve smysluplném, humánním a celostním kontextu. Popisuje se, zeje spojená s neuronovými oscilacemi 40 Hz, které prostupují napříč celým mozkem. Zavádí se pojem neuro teologie.

Přitom ale náboženská zkušenost není racionální vědeckou zkušeností (nejde o smyslový zážitek), ale není to paranormální zkušenost, jako např. telepatie. Mezi silnými náboženskými zkušenostmi najdeme náhlé obrácení k víře, vyzvání k smysluplné činnosti, náhlá uzdravení. Mystická a meditační zkušenost je často doprovázena pocitem jednoty s Bohem nebo Vesmírem, vědomím jistoty ve víře (mimo rozumovou složku). Nadto jsou mezi lidmi jistě ti, kteří k transcendenci inklinují. (13)

Zmiňované spirituální pohledy a metody často nahrazují to, co biologická medicína neumí pacientům poskytnout. V záplavě metod a reklam není však jasné, u koho a kdy je která metoda vhodná. Např. Franklova logoterapie je kontraindikovaná u hlubší deprese, stejně jako dobře míněné rady o pozitivním naladění. Pacient není vždy schopen kladného vyladění (nedostatek neurotransmiterů). Některé metody, které mohou být pouze doplňkové, chybně slibují léčbu závažných tělesných chorob.

Některé biologické, psychologické, sociální a duchovní souvislosti

Studie ukazují, že religiózní lidé jsou v porovnání s kontrolní skupinou spokojenější a méně úzkostní. (14) Sledují též příznivý vliv odpuštění na psycho fyziologické regulace, např. tep, krevní tlak. (15) Složitější je ale již hledání biopsychosociálněduchovního vztahu z hlediska individuálního vývoje a léčby. (16)

Vedle dispozice (rysu jedince) jsme závislí též na momentálním emočním stavu. Ve stresu hůře rozpoznáme, co je správné. Některé osoby hůře rozeznají dobro a zlo. To může být zvýrazněné u organických poruch mozku. Psychosomatické nemoci jsou často spouštěny psychickou zátěží, což nic neříká o tom, u koho se všudypřítomné stresové zátěže stávají patogenní. (17) U dítěte s vrozeným rysem impulzivity se později vyvine spíše agresivita, když chybí nenásilná disciplína a možnost odreagování, zatímco u plachého chronická úzkostnost, když nemá pocit bezpečí. Jsou případy, kdy spirituální vývoj a konverze působí regulačně.

Psychofyziologii introverze a extroverze rozpracoval zejména H. J. Eysenck. Již před ním C. Jung podrobněji odlišoval, zda u extroverta či introverta převažuje racionální myšlení, nebo smyslové vnímání, a dále iracionální cítění, nebo intuice. Ze čtyř skupin introvertů a extrovertů uvažoval o různém jejich postoji k spiritualitě (duchovní cesta je individuální) a preferenci podnětů, které jedince oslovují.

Např. introvert s cítěním tíhne spíše k mystici srnu, zatímco extrovert s cítěním k harmonii, oběti pro druhé. Vnímavý extrovert může vnímat duchovnost v kráse přírody, zatímco vnímavý introvert chápe lépe archetypické a mytologické složky skutečnosti.18 Tyto rozdíly mohou ovlivňovat např. i volbu některých duchovních směrů jógy.

Paul Tournier v knize „Silní a slabí" (19) popisuje vedle významu tělesné dispozice (kterou neuměl ještě definovat) a psychologických faktorů též význam duchovní síly pro variabilitu psychologických reakcí a léčbu. Psychoanalytik Fritz Riemann si povšiml vztahu mezi osobností, spiritualitou a psychosomatikou. (20) Popisuje, že schizoidní osobnost se bojí závislosti a odevzdání, je často skeptická ke spiritualitě. Trpí potížemi z oblasti smyslových orgánů (kůže, dech). Depresivní jedinci mají strach z izolace a ztráty blízkých, inklinují k duchovnosti, pokoře, lásce, empatii, ale též neurotickému pocitu viny. Trpí více potížemi zažívacími. Obsedantní jedinci mají strach ze změny. Hledají řád, a vnímají lépe ezoterické a etické zákonitosti (makrokosmus amikrokosmus). Mají častější migrény, koliky. Hysterické osobnosti mají strach z řádu a hledají nové podněty (carpe diem) a obdiv. Ke spiritualitě mohou mít vztah ambivalentní, vinen je vždy ten druhý, vše se dá nějak zdůvodnit. Trpí pestrými tělesnými symptomy, bez vazby na orgán. Je jisté, že tyto vztahy neplatí obecně, a řada jedinců je různou směsí zmiňovaných osobností.
Osobnost je formována také temperamentem, který je asi ze 60% vrozený. Spiritualita tak vchází do vztahu k biosociálním klasifikacím temperamentu. (21) Tyto klasifikace (22) uvádím ve zjednodušené formě:

1. U temperamentu orientovaného na akci (extroverze, vyhledávání nového,sensation seeking) se setkáme častěji s prosazováním bez většího aktuálního pocitu viny. U impulzivních jedinců (častěji labilní extroverti) je malá citlivost na trest a silná motivace po zisku. Může být horší empatie, potlačené svědomí. To vede k chování bez zábran a k ukvapeným reakcím.

2. U temperamentu orientovaného na inhibici (introverze, úzkostnost, pasivita), nacházíme neurotické pocity viny (oproti vině skutečné), někdy spirituální cestu pro vyrovnání se s úzkostí (zejména u neurotických introvertů, silně citlivých na trest) nebo konflikt mezi přirozenými potřebami a nesprávným spirituálním výkladem. Spirituální vývoj může pomáhat regulovat různé neadaptivní poruchy chování obou zmiňovaných skupin, nacházet smysl a pozitivní motivaci.

Závěr

Vedle lidské přirozenosti (temperament, emoce, genetické motivace, instinkty aj.) a psychosociálních vlivů je třeba si uvědomit význam spirituality pro psychosomatické vztahy, výchovu a léčbu. Spiritualita nás neosvobozuje od lidské přirozenosti, ale ta může být (individuálně a dynamicky v různém rozsahu) v její službě. Tato obtížná cesta vyžaduje propojení humanitních a přírodovědných věd s pochopením biopsychosociálněduchovních zákonitostí jedince i společnosti.

Poznámky a literatura

1) IRMIŠ, F., Biologický, psychosociální, duchovní redukcionizmus a psychosomatika; možnosti individuálního propojení, psych@com, II. roč., č. 4, 2004, s. 151-154. http://www.sktlib.cz

2) Papežský list: Naše znalosti o Bohu a přírodě: fyzika, filozofie a teologie. Universum Speciál, XV, 2005, s. IV-20.

3) ZLATNÍK, Č., Vztah přírodních a společenských věd. In: Věda kontra iracionalita (sborník), Nakladatelství Věra Nosková, Praha 2005, s. 10-28.

4) Jirsa v rozhovoru s Josefem Augustynem: Ve svém rozhodování jsme podmíněni, nikoliv však předurčeni. Universum 4/14, 2004, 7.

5) Spiritualitu (duchovnost) definuji jako cestu a vztah k hledání životních hodnot pravdy, etiky, smyslu, víry, odpovědnosti a cíle života, vedoucí k životní moudrosti, humanitě a posílené adaptaci. Duchovní je někdy definováno jako hledaní posvátného, nejvyšší hodnoty, přesahu, smysluplnosti. Religiozita v sobě spiritualitu vždy obsahuje.

6) IRMIŠ, K, Spiritualita v medicíně a psychosomatice: biopsychosociálněduchovní hledisko, Praktický lékař 81, 2001, 8. 465 - 468.

7) VOJTÍŠEK, Z., Encyklopedie náboženských směrů v České republice, Portál, Praha 2004.

8) FRANKL, V. E., Lékařská péče o duši. Základy logo-terapie a existenciální analýzy. Cesta, Brno 1996.

9) SLABÝ, A., Pastorální medicína a zdravotní etika. Univerzita Karlova, Praha 1991. 

10) GROF, S. a GROF, Ch., Krize duchovního vývoje. Když se osobní transformace promění v krizi. Chvojkovo nakladatelství, 1999. 

11) STRUNECKÁ, A., Integrativní fyziologie člověka pro přírodovědce. TISK Krásná Lípa, s. r. o. 1998.

12) ZOHAR, D., MARSHALL, I., Spirituální inteligence, Mladá fronta Praha, 2003.

13) CLONINGER, C. a spol., A psychobiological model of temperament and character. Arch. Gen. Psychiat., 50, 1993, 266 - 273.

14) ŘÍČAN, P., Psychologie náboženství, Portál 2002.

15) KŘIVOHLAVÝ, J., Odpuštění -jeho duchovní, psychologická a psychosomatická stránka. Praktický lékař 85, č.l, 2005, 2-3.

16) IRMIŠ, F., Biologický, psychosociální...; IRMIŠ, F., Spiritualita v medicíně...; IRMIŠ, F., Spiritualita a zdraví, Regenerace, č.9, 2003, 22.

17) IRMIŠ, F., Biologický, psychosociální...; IRMIŠ, F., Spiritualita v medicíně...; IRMIŠ, F., Spiritualita a zdraví, Regenerace, č.9, 2003, 22.

18) ŘEPÍČKY, R. A., Jungovská typologie a křesťanská spiritualita. In: MOORE, R. L. (ed.), C. G. Jung a křesťanská spiritualita. Sborník reflexí psychologů, teologů a religionistů. Portál, 1998, s. 148-160.

19) TOURNIER, P., Silni a slabí, Návrat domů, Praha 1995.

20) RIEMANN, F, Základní formy strachu. Portál, 1999.

21) IRMIŠ, F., Biologický, psychosociální...

22) CLONINGER, C. a spol., A psychobiological model...; GURRERA, R. J., Some Biological nad Behavioral Fea-ture Associated with Clinical Personality Types. Journal of Nervous and Mental Disease, 178, 1990, 556-566.
MUDr. Felix Irmiš (* 1937) je psychiatr se zaměřením na psychosomatiku a na propojení psychiatrie k některým druhům nekonvenční medicíny.

Z časopisu DINGIR 3/2005