Slovník pojmů

Akupresura: je obdobou akupunktury s tím rozdílem, že namísto vpichování jehliček se na akupunkturní body působí tlakem konečků prstů.

Akupunktura: název pochází z latinského acus (jehla) a pungere (zabodávat). Vpichování drobných kovových jehliček na přesně určená místa v těle patří vedle bylinné léčby a dietetických opatření k základním pilířům tradiční čínské medicíny. Ta vychází z představy, že lidským tělem probíhá životní (vesmírná) energie čchi (prášila) po tzv. akupunklurních drahách neboli meridiánech. V tčlc vede 12 hlavních akupunk-turních drah, které jsou párové a označují se podle orgánů, s nimiž jsou propojeny, a 8 zvláštních drah (Ando 1995-2001). (Některé zdroje uvádějí jen dvě zvláštní dráhy - Eger 1999.) Zvláštními drahami jsou řídící dráha (zadní středová - dumai), dráha početí (přední středová- renmai), ústřední dráha (chongmai), opasková dráha (daimai), jangová a jinová patní dráha (yangqiaomai a yinqiaomai), jangová a jinová pojivová dráha (yangweimai a yinwcimai). Podle dvou základních principů jiň a jang se rozlišují dráhy jinové a jangové. Každá dráha má na povrchu těla určitý počet aktivních bodů, jejichž prostřednictvím lze tok energie čchi a aktivitu orgánů v těle ovlivňovat. Nemoc vzniká jako porucha rovnováhy mezi silami jiň a jang a projevuje se jako nedostatek či přebytek energie. Léčbou má být dosaženo znovuobnovení rovnováhy mezi proti-kladnými silami. S akupunkturou souvisí představa tzv. orgánových hodin, tedy názor, že činnost různých tělesných orgánů zesiluje či se utlumuje v průběhu 24 hodin. Na orgány se má působit právě v době, kdy jejich činnost během dne kulminuje. Arteterapie: podpůrné techniky spadající do oblasti psychoterapie. Mohou být využívány při léčbě duševních potíží, demence, ale i jako relaxační technika u všech dalších zdravotních potíží.

Aurikulární akupunktura (aurikuloakupunktura, aurikulopunktura): vychází z představy, že orgánům v těle odpovídají určité body na lidském uchu a prostřednictvím vpichování jehliček do těchto bodů dochází k ovlivňování s nimi spjatých orgánů. Tato metoda není původním postupem tradiční čínské medicíny a byla v 50. letech vyvinuta francouzským lékařem Paulem Nogierem.

Alexandrova technika: je metoda, která má napomoci lepšímu tělesnému pocitu a zdokonalení schopnosti se svým tělem nakládat. Terapeutickou snahou je odnaučit klienta hluboce zakotveným špatným tělesným návykům a držením a vědomě pracovat na uvolnění a přirozenosti pohybu. Užívají se divadelní, pěvecké, hudební, taneční i sportovní techniky. Alexandrova technika je běžnou součástí výuky na divadelních školách. V oblastí péče o nemocné se využívá této techniky pro uvolnění stresem, strachem či psychickým napětím způsobených bolestí pohybového aparátu. 

Antroposofická medicína: je příkladem aplikace antroposofického učení Rudolfa Steinera (1861-1925) a jeho pokračovatelů v oblasti léčby zdravotních potíží. Etymologicky je antroposofie překládána jako moudrost o člověku. Steinerovo učení je kombinací filosofických, spirituálních, náboženských (křesťanských) a mystických přístupů. V oblasti přírodovědy byl Steiner podstatně ovlivněn Goethovýrn učením. Antroposofická medicína není protikladná přírodovědecké medicíně, ale apeluje na to, že lidská bytost má kromě tělesné stránky také stránku duchovní, transcendentální, jež tvoří její vlastní identitu. Příčinou nemoci nejsou vnější faktory, ale neschopnost člověka se s nimi vyrovnat. Nemoci podle antroposofie vznikají z nerovnováhy mezi Čtyřmi základními články: fyzickým (tělesným), éterním (životním), astrálním (psychickým) tělem a sjednocujícím principem individuálního ducha - organizace já. Vlivem já zduchovnělé psychické ČÍ astrální tělo se stává duchovním já (Štampach 2000: 25). Bez duchovního jádra by člověk nebyl člověkem. Pojetí člověka navazuje na pojetí vývoje vesmíru a dějin lidstva. Léčení zahrnuje působení na všechny složky člověka. Jako léčebné prostředky jsou užívány přírodní produkty živočišného, rostlinného nebo minerálního původu. Působí na základě své kvalitativní podstaty a vlastní dynamiky ; (ne díky obsaženým látkám). Např. vrbová kůra má proti zánětlivé účinky, neboť vrba roste na vlhkých místech a má tudíž z této podstaty schopnost snižovat horkost v těle. Nejznámějším léčebným rostlinným prostředkem antroposofické medicíny je jmelí. Procedury přípravy léčebných preparátů jsou složité, dochází i ke kombinacím homeopatických a alopatických principů. Antroposofická medicína vždy do léčby i prevence zahrnuje výživové zvyklosti (ovo-lakto-vegetariánská strava), meditační a duchovní prvky, pěstování hudby, tance, malby a modelování. Zvláštním postupem je léčebná eurytmie, spočívající v kombinaci pohybu tanečního Či výrazového rázu s mluvenými čí prozpěvovanými projevy a gesty (především zvukovými projevy hlásek).

Aromaterapie: relaxační, případné podpůrná metoda používající vonné esence při koupelích a inhalacích. I když práce s vůněmi doprovází vývoj lidstva, aromaterapie jako systematická představa o terapeutickém využití vůní je spojena až se jménem francouzského chemika René-Maurice Gattefossého, který kolem r. 1928 poukázal na léčebné účinky izolovaných éterických rostlinných olejů.

Autogenní trénink: relaxační technika vyvinutá ve dvacátých letech 20. století berlínským lékařem a psychoterapeutem Schultzem, spočívající v autosugestivním navozování příjemných představ tíhy, tepla a uvolnění. V českém prostředí je pojímána jako součást psychoterapie a není vnímána jako metoda nekonvenční medicíny.

Autohomologní léčba (někdy nazývaná clusterová medicína): podávání preparátů připravených z krve nebo moči nemocného (dále viz urinoterapie).

Ayurvéda: tradiční indická medicína, stará nejméně 3000 let. Pojem v překladu znamená „věda o životě". Vychází z uznání jednoty těla, mysli a ducha, přičemž všechny složky této triády jsou vnímány jako stejné důležité. Základními silami či elementy vesmíru jsou voda, vzduch, země, oheň a éter. Člověk je pojímán jako zrcadlový obraz universa a je ovládán třemi životními energiemi (souhrnně nazývanými doshas nebo tridoshas). První je Vata (vítr), který ovládá pohyb a myšlení, druhá je Pitta (oheň), který řídí trávení a látkovou výměnu a třetí je Kapna (lepidlo), který řídí krevní a cévní oběh a imunitní systém. Každému člověku dominuje jedna nebo dvě z těchto doshas a podmiňují tak jeho tělesné i charakterové vlastnosti. Hovoří se pak o celkem sedmi základních typech osobností (např. typ Kaphaje charakterizován podsaditější a silnější tělesnou stavbou, pomalejším, ale důkladným způsobem práce). Tělesné i duchovní obtíže vznikají narušením rovnováhy v těchto doshas. Příčinou narušení rovnováhy mohou být různé nepříznivé životní situace, Špatná výživa či jiné složky životního způsobu. Při hledání příčiny potíží se využívá pulsové diagnostiky či prohlídky jazyka. Léčba spočívá ve snaze obnovit harmonii životních principů a na této cestě jsou využívány simultánně různé postupy současně - úprava životosprávy či prostředí, cvičení (jóga), meditace, využití bylin a jiných léčebných preparátů, olejové masáže, čištění nosních dutin vodou, půsty, koupele, úprava oblečení a harmonizace barvami apod. Některé tradiční ayurvédické léky jsou připravovány z těžkých kovů (olovo, měď).

Bachova květová terapie: metoda, vyvinutá anglickým lékařem Edwardem Bachem (1866-1936). Původně vychází z homeopatického konceptu, který samostatně rozvinul a modifikoval. Podle Bacha jsou nemoci v prvé řadě signály, které vysílá lidská duše, aby daného člověka upozornila na nedostatky v životním stylu či prožívání. Každého jedince je možno přiřadit k jednomu z 38 osobnostních typů. Negativní stránky těchto 38 typů, např. pýcha, závist, žárlivost, nenávist, jsou kořenem nemocí. Každému z těchto charakterových rysů přiřadil rostlinu, jejíž esence může člověku pomoci vzdát se negativních emocí či návyků. Příprava preparátů je ritualizovaná. Květy musí být sbírány za slunečného dne před devátou hodinou ranní a položeny na tři hodiny do pramenité vody. Tekutina je konzervována alkoholem a rozředěna v poměru 1 :240. V dalších postupech je tekutina dále nařeďována a podávána pacientu. Esence ze stromů a kořenů jsou připravovány vyvarováním kořenů a listů. 

Biorezonance: přístrojové zjišťování a vyrovnávání energetických dysbalancí. Biorezonanční přístroje jsou často laicky konstruovány a v některých případech zcela odporují fyzikálním pravidlům a po technické stránce postrádají možnost skutečně plnit to, co slibují. V opakovaných případech byly takovéto laicky konstruované přístroje předmětem komerčního obohacování.

Clusterová medicína (častěji autohomologní léčba viz): postup založený na přípravě léčebných preparátů z vlastní či cizí moči nebo vlastní krve (viz urinoterapie). 

Cchi kung (viz Qi Gong): tradiční čínské cvičení.

Dechové cvičení (dechová terapie): nedostatečné, zejména příliš mělké dýchání, často způsobené psychickými bloky, je zdrojem poruch příjmu kyslíku, které se mohou odrazit i na tělesné úrovni ve zdravotních potížích. Dechová cvičení se snaží vyrovnat tyto deficity a naučit správně dýchat i v zátěžových situacích. Správné dýchání je chápáno jako jeden z předpokladů udržení zdraví, s touto myšlenkou pracuje i tradiční čínská medicína, jóga apod. Správným dýcháním je možno ovlivnit neurovegetativní procesy.

Elektroakupunktura podle Volla (EAV): vyvinutá na začátku 70. let minulého století německým lékařem Reinoldem Vollem jako kombinace tradiční čínské medicíny, homeopatie a elektroterapie. Vychází z koncepce těla tradiční čínské medicíny, akupunkturních drah a bodů, na nichž pomocí sestrojeného přístroje měří sílu čchi. Přístroj zaznamenává kožní odpor v akupunkturních bodech i dalších místech, která Voli doplnil. Na škále, kterou Voli stanovil, je možno hodnotit odchylky nemocného proti normální hodnotě (50). Pokud je kožní odpor nižší než norma, usuzuje se na nedostatečnou energii, zatímco hodnoty nadnormální svědčí o přebytečnosti energie v daném bodě, ale v této souvislosti vypovídají i o orgánech spjatých s daným akupunkturním bodem. Nedochází k propichování kůže jehlami, pouze k povrchnímu kontaktu. EAV je používána především jako diagnostická metoda.

Elektromagnetická terapie: využívá působení elektrického proudění v organismu. Užívá se hlavně při zvládání bolesti v důsledku revmatických, artrotických čí ischiatických stavů. V českém prostředí je rutinní rehabilitační technikou a není vnímána jako nekonvenční postup. Při indikaci lékařem je u nás hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

EEG-bio-feedback: moderní metoda na pomezí psychologie a biologie zaměřená na nácvik sebekontroly tělesných funkcí jako je krevní tlak, puls, teplota kůže. Podstatou metody je využití principu tzv. biologické zpětné vazby na mozkovou aktivitu. Využívá sestrojeného přístroje (jímž je propojení počítačového zpracování mozkových vln s dvěma elektrodami přiloženými na hlavu pacienta) k zobrazování průběhu mozkových vln a k jeho korekci vůlí pacienta, který plní určité úkoly v podobě videohry, např. nafukuje balón, řídí auto. letí vesmírem, rozlévá řeku. Když se mu úkol daří, je odměněn odezvou ve sluchátkách, nejčastěji zvukovou. Klient se učí ovládat své tělesné reakce prostřednictvím svého myšlení a vůle. Může mentálně dospět k zvládání bolesti, úpravě nepravidelností srdečního rytmu, snížení hladiny cukru apod. V českém prostředí je metoda vnímána spíše jako neuropsychologická, a proto se doporučuje nejčastěji u nespavosti, poruch koncentrace, poruchách učení a chování, neurotických potíží, u žen též v případě premenstruálního syndromu a klimakterických potíží. Je však praktikována i u chronických bolestí hlavy a pohybového aparátu.

Etikoterapie: léčebná metoda, která vychází z předpokladu, že člověku, který se chce uzdravit, nestačí pečovat pouze o fyzické tělo, ale musí dbát také o svůj duševní a duchovní růst. Zastává názor, že tak jako je původ člověka duchovní, je duchovní i původ jeho nemoci. Hlavním úkolem etikoterapeuta je doprovázet klienta v jeho reflexi duševních a duchovních stavů, jež je k uzdravení nezbytná a kterou klient musí podstoupit na základě vlastního rozhodnutí. Úlohou terapeuta je pomoci klientovi najít v jeho životě období, kdy se nemoc začala objevovat a uvědomit si události, jež se děly současné. Tím, že si uvědomí situace, na jejichž pozadí nemoc vznikala, může vědomě podpořit svůj proces uzdravování. Z českých lékařů se k etikoterapii hlásí Hanausek a Bezděk a v poslední době Vladimír Vogeltanz.

Feldenkraisova metoda: je pedagogický koncept, jehož cílem je uvědomělý tělesný pohyb a jeho ovládání. Chybné tělesné pohyby jsou vlastním pozorováním zaznamenány a korigovány nácvikem vhodnějších pohybů a postojů. Nácvik vysoce strukturovaných pohybových sekvencí s hlavním důrazem na držení hlavy probíhá individuálně nebo ve skupině. Tato metoda si neklade samostatné terapeutické cíle, je podpůrnou metodou, usilující o zlepšení kvality života a zmírnění některých projevů nemoci. Za zakladatele metody je považován jaderný fyzik Moshe Feldenkrais (1904-1984), podle něhož je pohyb centrálním prvkem lidského bytí a sebeuvědomění. Také dýchání, myšlení či prožívání jsou svou podstatou pohybem. Metoda je využívána např. v Německu při rehabilitaci po mozkové mrtvici či úrazech, nebo v psychoterapii a při léčbě bolesti.

Fototerapie (léčba světlem): myšlenka léčebně působit umělým světlem se rozšířila především z oblasti léčby psychických poruch, zejména depresí, a kožních onemocnění.

Fytoterapie (rostlinná léčba, bylinná léčba, zelená medicína): využití léčivých bylin je jednou z nejstarších léčebných metod. Při fytoterapii mohou být užívány rostlinné směsi při pitné kůře, koupelích či jiných aplikacích. Stále více rostlinných léčebných preparátů je vyráběno průmyslově a nabízeno farmaceutickými firmami. Veřejnost je upozorňována na to, že rostliny mohou působit také toxicky a že domněnka o absolutní bezpečnosti laického používání bylin je mylná.

Helioterapie (léčba slunečním svitem): využívá se v balneoterapii a při léčbě především kožních potíží.

Holistická medicína: termín holistická je odvozen od anglického whole (celek) a vyjadřuje tzv. celostní přístup ke zdravotním potížím v jejich tělesné a duchovní propojenosti a jednotě. Nemoci jsou vysvětlovány jako důsledek spolupůsobení duševních a duchovních procesů na lidský organismus. Tělo se stává místem, kde se duševní a duchovní procesy projeví - zhmotní. Uzdravení není dlouhodobě úspěšné, pokud se zanedbá vztah mezi tělem a prožíváním. Proto se součástí léčby stávají vedle podávání medikamentů Či úpravy životosprávy také meditační postupy a nemocný je veden, aby reflektoval duchovní stránku svých potíží.

Homeopatie: konsistentní a systematický terapeutický přístup, vyvinutý lékařem Samuelem Hahnemannem (1755-1843) na přelomu 18. a 19. století. Homeopatie je v principiálním rozporu s vědeckou medicínou. Na rozdíl od vědecké, tzv. alopatické medicíny, která léčí na principu pro ti kladnosti a cizorodosti (potírá příznaky), je homeopatie budována na zásadě, že „podobné se léčí podobným" (similia similibus curantur). Svou teorii postavil Hahnemann, otřesený tehdejšími drsnými léčebnými praktikami, na základě svého pokusu s chininem. Zjistil, že podání chininu u zdravého člověka vede k horečce, zatímco u nemocného horečku léčí. Správný léčebný preparát u nemocného léčí ty symptomy, které u zdravého člověka vyvolává. Při přípravě homeopatických léků je účinná látka (rostlinného, nerostného i živočišného původu) v opakovaných krocích ředěna vodou nebo alkoholem v přesně určených poměrech (buď l :9, pak se I. krok značí IX, nebo l :99 a pak se symbolem poměru sláva C, 3C znamená koncentraci 1:1003). Pokud je výchozí látkou nerozpustný prvek, pracuje se s jeho rozmělněnou práškovou podobou. Při koncentraci nad 24X (tedy l díl: l O24), která je nižší než limit stanovený tzv. Avogadrovým číslem, již tekutina neobsahuje ani jednu molekulu základního prvku. Z chemického hlediska tedy homeopatické léky účinnou látku již nezahrnují. Homeopate však argumentují, že v procesu protřepávání dochází k dynamizaci (potencování) a v léku zůstává nemateriální otisk účinné látky jako informace o její podstatě, kvalitě. Tato informace duchovního charakteru, zbavená původní jedovatosti (pokud se jedná o toxickou látku), dává pacientovi to, co mu chybí, a tak jej uzdravuje (Dahlke, s. 24). Homeopate dále říkají, že čím více je lék natřepán a naředěn, tím více účinným se stává. To jsou argumenty, které vyvolávají největší nesouhlas v lékařské i nelékařské vědecké obci. Z hlediska psychosociálního nabízí homeopatie zcela odlišný vztah mezi lékařem a nemocným. Při stanovení diagnózy pracují homeopate s velice širokou anamnézou, do níž zahrnují psychologické projevy osobnosti nemocného, jeho životní postoje, reakce, návyky (např. spánkové) a preference (např. chuťové) a podle typu osobnosti utvářejí obraz nemoci, pro niž volí lék. Lidé s vnějškově podobnými symptomy tak mohou být léčeni odlišnými léky, zatímco lidé s odlišnými projevy mohou dostat obdobný lék díky svým podobnostem osobnostním, konstitučním. a jiným. Obraz léků je dedukován z obrazu symptomů a osobnosti nemocného. Podle Hahnemanna jsou chronické nemoci výrazem určitého trvalého sklonu, který nazývá miasmatem (doslovný význam znečištění, poskvrnění), avšak rozlišení miasmatu nemá vliv na správný výběr léku, neboť ten je určen jen totalitou symptomů. Některé zdroje však uvádějí vedle etiologického, konstitučního i jiného také miasmatické předepsání léku. I když pojem miasma bývá nejednotně interpretován, často je vnímán jako souhrn metafyzických a konstitučních fenoménů, jež určují obraz chronické nemoci. Sám Hahnemann jím rozuměl infekcí vyvolané manifestace chronické choroby (Juttel996: 184-185), přičemž uzdravení považoval za možné až po odstranění tohoto chronického sklonu k nemoci. Problematickým zůstává rovněž tzv. homeopatické zhoršení, jež v prvních fázích léčby často nastává a je doprovázeno zesílením symptomů nemoci. Zatímco podle odpůrců homeopatie je právě toto důkazem její neúčinnosti, homeopaty je vnímáno právě jako pozitivní projev nastupujícího uzdravení organismu. Homeopatie má značnou tradici ve Francii, Velké Británii i Německu, v posledních letech i v USA. Některé nemocnice jsou provozovány jako homeopatické. Rozlišují se směry klasické a konstituční homeopatie.

Chelátová terapie: usiluje o odstranění usazenin v krevních cévách intravenózním podáváním přípravku EDTA (etylen-diamin-tetraacetat) jako prevence arteriosklerózy. Je považována za nehodnověrnou metodu.

Chiropraxe; chiropraktická medicína je nejrozšířenějším alternativním systémem v USA. Je spojená se jménem amerického lékaře Palmera, který na konci 19. století přišel s myšlenkou, že léčit různé nemoci lze manuálním působením na nervová zakončení v páteři. Tělesné potíže jsou primárně vysvětlovány jako důsledek blokád na páteři a špatných postavem obratlů (tzv. subluxace), které musí být napraveny (adjustovány, přizpůsobeny). Ambicí je takto léčit nejen bolesti pohybového aparátu, ale také vysoký krevní tlak, cukrovku, epilepsii, astma, záněty středouší, herpetické infekce i rakovinu apod. Chiropraktici mají v USA vlastní fakulty. Přestože postoje Americké lékařské společnosti (AMA) byly v průběhu 20. století vůči chiropraktikům hostilní, veřejnost si vynutila, že chiropraktické služby byly v r. 1974 zahrnuty do veřejného programu Medícare. V r. 1980 uznala Americká lékařská společnost tuto oblast medicíny jako legitimní. Uvnitř chiropraiktického hnutí dochází k vnitřní diferenciaci na fundamentalisty, držící se linií Palmerova učení, a představitele kompromisní varianty, kteří chiropraxi kombinují s dalšími léčebnými procedurami. V USA působí American Chiropractic Association.

Irisdiagnostika, iridologie: diagnostická metoda spočívající v názoru, že patologické zrněny na vnitřních orgánech se zobrazí na oční duhovce ve změnách barevnosti, pigmentových skvrnách, proužcích apod. Je spjata se jménem maďarského lékaře a homeopata Ignaze von Péczely (kolem r. 1880). Často ji využívají lidoví léčitelé či chiropraktici. Je považována za zcela nespolehlivou.

Jóga: je součástí indické tradiční medicíny ayurvédy—>. Jedná se o meditační a relaxační cvičení, zaměřené na protažení tělesných partií (především páteře, které je přikládán centrální význam pro udržení zdraví a svěžesti), hluboké dýchání a koncentraci.

Kineziologie: technika, zabývající se blokádami v tělesných pohybech a testováním svalového napětí se snahou identifikoval jejich příčiny v psychických zážitcích z raných fází života. V důsledku emoční zátěže dochází k zablokování energetických toků, které se projevuje omezením rozsahu tělesného pohybu. Metoda je spojena se jménem amerického chřropraktika Goodhearta, který ji v 60. letech minulého století popsal jako nový diagnostický i léčebný postup, spojující tělesné, psychické a energetické procesy. Inspiroval se pojetím těla u tradiční čínské medicíny (meridiány, životní energie čchi). Vlastní inovací kineziologie je léčba prostřednictvím terapeutických dotyků, duševní cvičení (brain gym) nebo kineziologická pedagogika (edu-kmestetika).

Lidové léčitelství: provozování tradičních forem zdravotní péče laickými osobami.Nejčastěji jsou využívány léčivé byliny, psychoenergetické působení, masáže, koupele, někdy i homeopatické preparáty. Léčitelé mají často vlastní způsob určování diagnóz, výrazně se opírají o intuici a zkušenost. Některým jsou připisovány výjimečné, charismatické schopnosti, související s výraznou senzibilitou a schopností ovlivňovat druhé jedince.

Léčba vodou: patří k základům naturální (přírodní) medicíny. Užití vody doprovázelo léčebné praktiky od pradávna, ale specifické využití bylo zpopularizováno v 19. století německým farářem Kneippem a slezským lékařem Priessnitzem. Voda se užívá při koupelích, obkladech, jako pitná kůra, při saunování a dalších procedurách. 

Lymfodrenáž: je jednou z variant masážních technik. Může být poskytována fyzioterapeutem jako manuální procedura nebo s použitím přístrojové techniky. Při masáži dochází k rozpouštění lyrnf, jež vznikají hromaděním tělesné tekutiny ve tkáních, hlavně dolních končetin. Pří úrazech či po operacích jsou lymfové dráhy často narušeny a nemocní trpí otoky. Lymfodrenáž je často součástí dalších léčebných procedur. Manuální medicína: u tohoto pojmu se výrazně projevují odlišné interpretace v zahraničí a u nás. V zahraniční literatuře je pojem manuální medicína automaticky spojován s chiropraxí (viz) a osteopatií (viz). Např. na www.chiropractice.corn je inzerován časopis Journal of Manipulative and Physiological Therapeutics jako periodikum věnující se pokrokům chiropraktické léčby. V českém prostředí je vzhledem k tomu, že manuálních technik je využíváno víceméně jen k léčbě pohybového aparátu a při rehabilitaci, zdůrazňována distance od chiropraxe a osteopatie, jež jsou chápány v mnoha ohledech jako problémové a ve svých ambicích léčit orgánové a funkční poruchy nápravou postavení páteře a kloubů za nepřijatelné. Ve skutečnosti došlo v českém prostředí ke zvláštní modifikaci chiropraktických vlivů ze zámoří prostřednictvím setkávání českých lékařů s americkými. Nakolik je praxe manuální medicíny blízká chiropraxi a v čem se od ní odlišuje, je záležitostí, kterou musí posoudit příslušní odborníci. Platí ale, že čeští lékaři provozující manuální medicínu se proklamativně distancují od toho, aby byla chápána jako alternativní či nekonvenční postup či byla jakkoliv jinak s alternativní medicínou spojována. Manuální medicína je vyučována v rámci postgraduálního vzdělávám na IPVZ v Praze.

Naturální medicína (naturopathy, v Německu Naturheilkunde): navzájem propojené a konsistentní léčebné postupy, využívající přírodních sil a prostředků - vody, vzduchu, pohybu, výživy a bylin.

Osteopatie: patří rovněž do skupiny technik manuální medicíny. Podobně jako chiropraxe (viz) vychází z představy, že tělesné orgány jsou přímo spojeny s páteří a nemoc vnitřních orgánů se projeví jako pohybové omezení. Má ale vlastní teorii a k odstranění blokád používá odlišné techniky od jemných doteků, přes natahování a používání tlaku. Využívá působení rukou na páteř, svaly a klouby při léčbě orgánů či funkcí s hlavním cílem podpořit sebeuzdravující síly lidského organismu („podpořit integraci tělesné komunikace a vnitřní obranyschopnost a léčebné síly organismu", Matcha 2000; 286). Tato léčba je spjata se jménem amerického lékaře Andrew Taylora Stilla. V USA je vedle chiropraxe nejrozšířenější alternativní medicínou. Absolventi osteopatických fakult získávají titul „doctor of osteopathy". Na základě tzv. Flexnerovy zprávy z r. 1910, která posuzovala úroveň lékařského vzdělání a praxe v USA, bylo rozhodnuto o přizpůsobení curricula osteopatických škol tradičním lékařských fakultám, takže je možné říci, že absolventi osteopatických fakult znají konvenční medicínu a navíc manipulativní techniky. Uvnitř osteopatického směru se etablují dva směry - jeden, který zůstává věrný původnímu učení zakladatele Stilla (tzv. klasický směr), a druhý, který se stále více sbližuje s oficiální vědeckou medicínou (tzv. pragmatický směr). V USA působí American Osteopathic Association. 

Ozónová terapie: léčba kyslíkem.

Psychotronika (biotronika): uplatňována v lidovém léčitelství. Někteří lidé podle svého názoru i podle názoru druhých disponují zvláštními charismatickými léčebnými schopnostmi bez zdravotnického vzdělání či spíše právě proto. Psychoenergetika či psycho- nebo biotronika uznává duchovní energetický princip. Léčitel intuitivně vnímá narušení energetického pole a často podle vlastních diagnostických schémat se snaží určit příčinu potíží a zvolit léčebnou proceduru.

Qi Gong (čchi kung): tradiční čínský postup, kombinující tělesné cvičení s uvědomělým dýcháním a meditací k urychlení či podpoře uzdravení a znovuobnovení pohody. Vyžaduje denní provozování (samotný pojem znamená pracovat na rozvoji či udržení životni síly Čchi neboli qi). Cílem je optimalizovat tok energie Čchi tělem a její směrování do oblastí, potřebných k podpoře zdraví a uzdravení. Na rozdíl od taichi, které je rovněž součástí tradiční čínské medicíny, je qi gong zaměřen pouze na vnitřní procesy, zatímco u taichi je předpokládán vnější imaginární partner, takže cvičení zahrnuje ritualizované a symbolizované náznaky útoku i obrany. Jak qi gong, tak taichi se mimořádně dobře osvědčují jako cvičební programy pro seniory.

Reflexní masáž (reflexologie): vychází z představy, že na lidském chodidle lze najít místa propojená reflexními drahami s tělesnými orgány. Orgány nacházející se uprostřed lidského těla jsou rovněž rozděleny mezi pravé a levé chodidlo. Tlakovou masáží těchto zón lze ovlivnit činnost těchto orgánů (i vnitřních). Někdy je reflexní masáž prováděna Í na dlaních.

Reiki: reiki je japonské slovo, rei znamená vesmírné dávání života a ki znamená energii. Ze složeniny je zřejmé, že postup vychází z myšlenky, že veškerý život provází vesmírná energie, jejíž působení může být blahodárně využito ve prospěch lidského zdraví. Reiki uznává pojem čakry a akupunkturní body. Usiluje o harmonizaci energie a hledání rovnováhy nemocného prostřednictvím dotyků terapeuta (přikládání rukou na různé části těla a procházení energie skrz terapeuta). Důležité pojmy jsou dotyk, spojení, láska, vděčnost, blízkost. Terapie probíhají v dyádě nebo ve skupině jako zřetězené působení energie, někdy dokonce nemocný může působit sáni na sebe. Léčitelé reiki jsou připravováni (zaučováni) mistry reiki ve skupinových sezeních.

Rolfing: postup vyvinutý biofyzičkou Idou Rolfovou, který se zabývá nápravou držení hlavy, těla, nohou a dalších částí těla. Rolfová vycházela z představy, že blokády ve svalových pouzdrech, případně jejich vzájemné těsné přilínání jsou příčinou chybného fungování těla a zdrojem nemocí. Léčba spočívá v sérii hodinových manipulací (často bolestivých), při nichž jsou svalová pouzdra od sebe „odlepována". To vede ke správnému postavení hlavy, ramen, hrudníku, pánve a nohou a k vzpřímenému postoji, při němž se svaly nemusí již tolik namáhat.

Shiatsu: japonská varianta akupresury (viz) využívá masážních technik a tlaku prstů či nehtů v akupunkturních bodech a drahách pro optimalizaci proudění energie čchi. Používá se při /vládání běžných potíží (např. zácpa, akutní bolesti, nevolnost). 

Taichi (taijiquan, tchajtičchuan): tradiční čínské cvičení, jež je kombinací tělesného pohybu, symbolizujícího v pomalých až tanečních pohybech bojové umění, s dýcháním, relaxací a koncentrací. Má výborné preventivní a zdraví udržující účinky, obzvlášť je vhodné pro osoby, které již nemohou vykonávat zátěžové sporty. V Číně je prováděno hromadně a veřejné v parcích, školách apod.

Terapeutický dotek (therapeutic touch): technika, pomocí níž se terapeut pokouší obnovit klientovo energetické pole pro obnovení jeho zdraví. Terapeut přikládá ruce několik centimetrů nad pacientovo tělo, pohybuje s nimi od hlavy k nohám a snaží se odhalit narušené části energetického pole pacienta. Tato technika je spjata se jménem dr. Kriegerové, profesorky ošetřovatelství v New York University. Podle jejích studií je tato technika schopna ulevit od bolesti, zmírnit stres, léčit některé z potíží a uklidnit plačící kojence. I čeští léčitelé objíždějí rukama pacientovo tělo a napravují energetické disrupce.

Tradiční čínská medicína: ucelený systém léčebných i preventivních praktik, užívaný v Číně několik tisíciletí. Základními prvky jsou akupunktura - viz (akupresura - viz, bylinná léčba, dietetika a cvičení ftaichi, taijiquan, tchajtičchuan nebo qi gong, čchi kung). Vychází z vlastního kosmologického pojetí, jehož základem je neoddělitelnost a protikladnost dvou základních prvků - jin a jang. Veškerá příroda, včetně člověka, je ovládána harmonií a řádem, spočívajícím v dualismu mužského (jang) a ženského (jin) principu. Jang představuje kladný pól, den, světlo, léto, sucho, teplo, práci, nebe. vnější prvek. Jiň je záporný pól a představuje noc, tmu, zimu, chlad, vlhko, klid, zemi a vnitřní prvek. Vztah jangu a jinu je znázorněn známým bíločerným symbolem monády, která rozděluje kruh eso vitou křivkou na dvě stejné poloviny kapkovitého tvaru. Bíle zbarvená kapka představuje jang, Černě zbarvená jiň. Obě kapky mají v rozšířených částech kroužky opačných barev. Vzájemná neoddělitelnost protikladných principů, vedoucí k harmonii i změně, je univerzálním kosmickým zákonem. Z polarity jangu a jinu vychází životní síla čchi - základní energie, proudící v přírodě a ve všem živém. Jang, jiň ani čchi nejsou přístupny přímému pozorování a vnějškově se projevují v podobě pěti elementů, přírodních živlů, jimiž jsou oheň. země, kov, voda a dřevo. Jde o filozofické pojmy, vyjadřující principy a způsoby bytí. Symbolizují určité vlastnosti, podle nichž jsou k nim přiřazovány tělesné orgány Í roční období. Rozlišuje se pět ročních období - jaro, léto, střed roku, podzim a zima. Čchi proudí po akupunkturních drahách (meridiánech). Dvanáct drah je párových (polovina jsou jangové a polovina jinové dráhy). Kromě nich existuje osm nepárových drah (viz akupunktura). Zdraví je výsledkem dynamické harmonie elementů v lidském těle, naopak nemoci vznikají jako narušení této rovnováhy. Léčba spočívá v obnovení harmonie. Podle
dr. Egera tradiční čínská medicína počítala především se silami člověku vlastními, prevencí a výbornou diagnostikou. Pomocí akupresury, cvičení, masáží, dechových cviků a přírodní diety dokázali tradiční Čínští lékaři včas vyrovnávat chorobné stavy. Fytoterapie a akupunktury bylo používáno jen ve vážnějších případech.

Urinoterapie (léčba vlastní nebo cizí močí): užívání vlastní či cizí moči patří v některých kulturách k nejstarším léčebným postupům. Tato léčba je dodnes rozšířena v Indii a některých asijských zemích. V 90. letech byla zpopularizována i v Evropě (např. publikací novinářky Carrnen Thomasové). Užívá se pitím, vnějším potíráním i aplikací injekcí. Spektrum potíží je podle zastánců metody široké: od kožních nemocí, přes parodontózu, arteriosklerózu, rakovinu až po AIDS. I zastánci metody přiznávají časté vedlejší efekty jako průjmy, vyrážky, zvracení či horečky.

Vizualizace (v angličtině spíše guided imagery): psychoterapeutická technika, podporující vyrovnání se se závažnou nemocí či jiným problémovým stavem. Klient je veden k vytvoření a zobrazení vlastní představy o nemoci či problému, vizualizaci mentální představy a aktivnímu nakládání s touto zhmotnělou představou. Podporuje aktivní, emancipovaný postoj nemocného, aby byl schopen si představit svého protivníka (nemoc, problém, emoce) a proti němu zmobilizovat své síly.

(c) Klub psychotroniky a UFO * AM 2004