Hledání základů alternativní medicíny

Mandala v sanskrtu znamená kruh, ale je to kruh, který má kultovní význam. Vytváření mandáty, ale i její pouhé nahlížení umožňuje postupné zužování psychického zorného pole směrem ke středu, což podporuje vnitřní koncentraci a navozování kontemplace. Ve stavu kontemplace se člověk zbavuje iluze jednotlivého bytí a nahlíží souvislost s celostí vesmíru a tím i prožívání stavu božství ve svém nitru. V tomto stavu dochází k propojení vědomých a podvědomých procesů, které má vliv nejen na stav ducha, ale i na stav těla. Existuje oprávněná domněnka, že touto cestou se uskutečňuje - prostřednictvím dosud neidentifikovaných vibrací - alternativní léčebné působení, při němž se obnovuje narušená energetická rovnováha nemocných organismů. Mandala na obrázku je zajímavá tím, že formou osmi taoistických tri-gramů, uváděných v proslulé staročínské filosofické knize I-ting (Kniha proměn), jsou vyjádřeny základní procesy ovládající chod vesmíru a s ním i fungování lidských systémů. O souvislosti tohoto učení s poznatky moderní vědy pojednává následující stať.

V ČEM SE LIŠÍ ŠKOLSKÁ A ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA?

Ortodoxní zastánci oficiální medicíny na tuto otázku odpovídají velmi jednoduše, ale také zcela nesprávně. Oni totiž žádnou alternativní medicínu neuznávají a. považují ji-za pouhé šarlatánství, protože nemá nic společného s védou, na které je jejich oficiální medicína založena.

Takové zkratkové myšlení je však spíše výrazem jakéhosi odbornického šovinismu než výsledkem kritického uvažování. Kritické posouzení dané otázky by. totiž mělo i zarytému odpůrci alternativní medicíny připomenout, že alternativní léčebné postupy, zejména již čtyři tisíciletí provozovaná akupunktura, nemohou být pouhým šarlatánstvím, když byly, a stále ještě jsou, s její pomocí úspěšné léčeny milióny nemocných. Zastánci školské medicíny by také neměli zapomínat že i v jejich léčebných postupech bylo v minulosti, a do určité míry je i v přítomnosti stále ještě hodné místa pro pouhou empirii, která teprve hledá vědecké potvrzení.

Odmítání alternativních postupů je tedy přinejmenším ukvapené a. mnohem solidnější by bylo, kdyby se osvědčené postupy kriticky zkoumaly, než aby byly jen znevažovány a předem zavrhovány. I když už .se snahy o kritičtější přístup začínají v některých zemích projevovat, nelze nevidět, že narážejí na tak závažné problémy, že se při používání obvyklé metodologie výzkumu v jejich pochopení příliš nepokročilo. Obzvlášť výrazně se to projevuje při zkoumání působnosti akupunktury, kterou lze považovat za nejověřenější a nejrozšířenější formu alternativní léčby.

UZNÁNÍ PRINCIPU FINALITY

Vysvětlení působnosti alternativní léčby a jejích pozitivních účinků se nedá hledat v žádné kauzálně působící energií. Dokladem toho je čínský výklad akupunktury, který vychází z působení energie Čchi, jež udržuje rovnováhu fungujících celků, a to jak celku vesmírného, tak i celků organických. Proto podle čínského pojetí není rozdíl mezi kosmickou a životní energií. Působení životní energie zajišťuje účelné fungování těchto celků, a proto má finální charakter. Je-li tomu tak, pak se na ni ovšem nemůže vztahovat kauzální zákonitost. Že by mělo jít o zcela jiný druh působení, vyplývá i z toho, že kdyby se jednalo o kauzálně působící energii, která musí mít substanciální charakter, pak by na její existenci musela moderní věda už dávno narazit a. začít se jí zabývat, Nic takového se však nestalo a čtyři známé fyzikální interakce, vyvolané elektromagnetickými, gravitačními, slabými a silnými (jadernými) silami existenci nějaké dosud neznámé síle nenasvědčují. Proto se zdá příliš odvážné, když si zastánci biotroniky nějakou takovou sílu vymýšlejí a snaží se ji dokázat. Na těchto pokusech zřejmě ztroskotala i snaha prof. Kahudy zformulovat tzv. mentionovou teorii, která měla prokázat existenci částic pohybujících se větší rychlostí, než je rychlost světla, tedy 300 000 km.s^-1. Zřejmě tím prof. Kahuda příliš přecenil své možnosti, když si troufl podkopat samotné základy moderní fyziky, spočívající na teorii relativity a-kvantové teorii. Dosáhl jen toho, že ohrozil svou pověst uznávaného vědce.

Tím nemá být nijak snížen význam tehdejší Psychoenergetické laboratoře, kterou prof. Kahuda založil a vedl a v níž shromáždil řadu významných psychotroniku a senzibilů, jejichž drobné, ale významné objevy dávaly naději, že v této oblasti mohou být položeny základy zcela nového vědního odvětví. Dnes lze jen litovat, že k tomu nedošlo, jednak v důsledku materialistického pojetí, jehož se prof. Kahuda přidržoval, jednak zásluhou nepochopení ministerských byrokratů, kteří se ztotožnili s neprozíravými námitkami ortodoxních vědců a Psychoenergetickou laboratoř zrušili.

V té době také nebylo příliš mnoho známo o rodícím se novém směru ve vede, který je označován jako holistické pojetí (od řeckého slova holos, tj. celek) přírodních a společenských jevů. Zároveň s tímto novým směrem se také objevily první námitky proti dosavadnímu paradigmatu, platnému v našem způsobu myšlení, a zejména proti tzv. descartovsko-newtonovské metodologii, která z něj vyplývá. Jde přitom o poznání, že dosavadní převážně analytické postupy ve vědecké prácí vedou k přílišné specializaci a k takovému roztříštění vědeckých poznatků, že se začínají ztrácet celkové souvislosti.

HLEDÁNÍ NOVÉHO PARADIGMATU

Začalo se tedy hledat nové paradigma, ale usilovali o to hlavně vědci. Ti si však při svém analytickém způsobu myšlení dostatečné neuvědomovali spojitost tohoto nejobecnějšího pojmu, vyjadřujícího základní představu o fungování světa, s filosofickým myšlením, založeným, na hermeneutických (hledajících smysl) postupech. Na škodu celé věci k řešení tohoto problému nijak nepřispěli samotní filosofové, a tak výsledkem započatého úsilí jsou spíše jen náznaky řešení, než skutečné nosné paradigma, a tedy ani plné vyhovující metodologie.

V tomto stručném pojednání není možno podávat obšírnější výklad a je nutno čtenáře odkázat na knihu Nové TAO - naděje současného člověka, která se jím zabývá ve větší šíři. Zde je vhodné uvést alespoň dvě jména nejvýznamnějších holistických vědců, a to Fritjofa Capry a Ruperta Sheldraka, kteří se hledáním nového paradigmatu zabývají v knihách příznačně nazvaných TAO fyziky a TAO přírody. Jak je z názvů knih patrné, oba autoři si uvědomili úzkou souvislost se staročínským taoistickým učením, založeným na zcela jiné metodologii. Oba zřejmě pochopili, že nová metodologie už se nemůže opírat o kauzální determinismus, ale že musí připustit i možnost jiného působení, které se při fungování světa uplatňuje. Fyzik Capra je objevil ve vlivu zprostředkovaném mystickými představami a myšlenkami skrytými v buddhistické a taoistické filosofii. Odvodil z nich, že svět je v neustálém pohybu, takže představa o jeho staticky reálné podobě je jen klam. Biolog Sheldrake se vyjádřil ještě konkrétněji, neboť připustil, že neexistuje jen běžný kauzální determinismus, ale že zejména živý svět je ovládán zcela jinou formou kauzality, kterou nazval kauzalitou formativní, protože umožňuje vznik nových celostních, tj. účelných struktur.

Nemůže být pochyb, že jak Capra, tak Sheldrake, ale i celá řada dalších holistických vědců vlastně připustila, že se v přírodě uplatňuje nejen působení kauzální (příčinné), ale také působení finální (dalo by se také říci teleologické nebo účelné podmíněné), ale k takovému vyjádření se jako exaktní vědci nemohli odhodlat Zabránil jim v tom celá staletí udržovaný názor odvozený z mechanistického pojetí jevů, že účelnost do védy nepatří, protože by to znamenalo zanášení náboženských představ spojených s vírou v zázraky. Tak se úsilí holistických vědců zastavilo v polovině cesty a nejenže není s to vytvořit nové paradigma, ale ponechává nedořešenu i otázku nové metodologie, k níž se velmi přiblížilo.

PRVNÍ KROK K ŘEŠENÍ

Zdá se, že obavy vědců z uznání principu finality jako rovnocenného principu kauzality nevyplývají jen z nebezpečí zatahování náboženství do vědy, ale rozhodující vliv má zřejmé přetrvávající přesvědčení, že svět mimo nás i my sami ve své tělesné podobě jsme materiálně existující realitou odráženou jen naším vědomím. (Ani v tomto bodě nelze zacházet do podrobností a je nutno odkázat na knihu Nové TÁC). V žádném případě však nejde o hlásání idealistického názoru.) Jinými slovy; svět je podle nich materiální skutečností, ačkoli se to nedá nijak dokázat, protože jeho realitu zjišťujeme jen prostřednictvím svých smyslů a svého vědomí, jež je samo o sobě nehmatatelné. Tuto představu se sice podařilo částečně narušit objevem významného anglického nukleárního fyzika Davida Bohma, který z nejnovějších mikrofyzikálních objevu odvodil stejně odvážný názor, jako kdysi byl Einsteinův objev teorie relativity. Je to objev tzv. holomovementu (česky by se toto slovo dalo přeložit jako celopohyb), z něhož vyplývá, že reálně existují pouze události a že svět je vlastně jen proud dění a nikoli nějaké nakupení jednou pro vždy hotových věcí, byť by zahrnovalo celý vesmír.

To je samozřejmě názor velmi odvážný a pro náš navyklý způsob myšlení tak těžko představitelný, že je pro všechny, včetně vědců zahleděných do svých reálných problémů, téměř nepřijatelný. Proto Bohmovy myšlenky, včetně názoru, že běh světa je podřízen, jednak explikátnímu a jednak implikátnímu řádu, přičemž první je zjevný, protože se jím řídí vnější svět, zatímco druhý je nám skrytý a řídí se jím vnitřní svět (k němuž zřejmě můžeme v oblasti fyziologie počítat i procesy řízené autonomním vegetativním systémem). Jinými slovy veškerý vývoj je vlastně jen vynořování událostí zavinutých v dosud neznámé budoucnosti, které se po jejich objevení stávají součástí světa podřízeného explikátnímu řádu.

Dá se tedy říci, že Bohmovo rozlišení explikátního a implikátního řádu je v podstatě připuštění platnosti jak kauzálního, tak finálního principu, i když to není vyjádřeno explicitní formou, protože ani Bohm se neodvážil porušit vědecké tabu zakazující účelnost v přírodním dění. Zdá se však, že pro tuto neochotu k otevřenému uznání principu finality neexistují žádné důvody. Lze tak usuzovat z poznatku, k němuž dospěl jiný světově proslulý fyzik - Niels Bohr, objevitel principu komplementarity, který zformuloval, když fyzika hledala vysvětlení pro dvojí podobu elementárních atomových částic. Dospěl totiž nejen k poznatku, že korpuskulární a vlnová podoba těchto částic neznamená jejich dvojí existenci, nýbrž pouze jejich komplementární spojitost. Jinými slovy skutečnost, že mezi nimi existuje vztah vzájemné podmíněnosti, takže je jedna od druhé neodmyslitelná a neoddělitelná. Bohr tuto komplementární souvislost spatřoval i mezi příčinností a účelností, ale ani on, ani filosofové, pro něž to byl nepochybně významný podnět k přemýšlení, z něj neodvodili patřičné závěry, O tento krok, byť jen v hypotetické formě, bychom se nyní měli pokusit.

DVOJÍ PODOBA PŘÍRODNÍCH A SPOLEČENSKÝCH PROCESŮ

Vezmeme-li v úvahu výše zmíněné objevy, svědčící o dvojí podobě přírodních i společenských procesů a navíc o jejich vzájemné podmíněnosti, musíme připustit, že se tato skutečnost plně kryje s taoistickým učením o existenci dvou základních sil - mužského principu jang a ženského principu jin. Poukazuje však také na objev, k němuž dospěla v době romantismu německá klasická filozofie, a který znamenal pochopení vývoje jako dialektického procesu, í když se výklad dialektické zákonitosti u různých filozofů poněkud lišil, základní představa, že se protiklady neruší, nýbrž překonávají se ve formě syntézy na nové úrovni bytí, zůstává v platnosti. Jeho opodstatněnost se projevuje zejména, když jsou protikladné procesy chápány jako komplementární (ve smyslu sounáležitosti, jako v případě mužského a ženského pohlaví), a tak tomu je právě v případě kauzálních a finálních procesů. Z tohoto hlediska je možno chápat jako komplementární i základní metafyzická jsoucna, z nichž se odvozuje materialistický a idealistický světový názor. Tak jako je možno překonat na základě principu komplementarity jejich metafyzickou protikladnost, z níž vycházelo dosavadní statické dualistické paradigma, tak je možno vyslovit oprávněný předpoklad (odůvodněný objevem holo-movementu), že za nové paradigma je možno považovat pouze dynamicky pojatý dualismus. Jinými slovy to znamená, že bychom měli opustit představu o oddělené existenci světa hmoty a světa ducha a v rámci nového paradigmatu přijmout předpoklad vzájemně se podmiňujících energetických a informačních procesů, které v dialektickém střetávání přetvářejí realitu světa. Je možno také předpokládat, že se tím svět dostává na stále nové úrovně svého bytí (v krátkodobé perspektivě mohou být vyšší nebo nižší, ale v dlouhodobé perspektive jde o vývoj vzestupný).

Takto si lze představit řešení daného problému na úrovni čistě teoretické. Máme-li se však o totéž pokusit na úrovni praktické, tj. ve smyslu metodologickém, musíme připustit, že bychom se při řešení různých problémů, ale i v celém našem způsobu myšlení neměli omezovat jen na kauzální souvislosti, ale že bychom měli neustále brát v úvahu i souvislosti finální. Jinými slovy řečeno, místo kauzální zákonitosti bychom měli připustit existenci kauzálně-finální zákonitosti. To by totiž lépe vyhovovalo etickému chápání lidské činnosti, protože by se tím bralo do úvahy nejen to, co v důsledku principu kauzality být musí, ale také to, co v důsledku principu finality být má a co odpovídá uznávaným hodnotám.

V podstatě uplatnění této nové metodologie znamená, že bychom měli přestat s jakýmsi umělým roubování etických principů na běžné životní situace, ale měli bychom uznat, že vyplývají z hodnot, které jsou součástí našeho života právě tak, jako např. ekonomické potřeby. Hodnoty jsou totiž dílem kultury, a tedy dílem lidským, a jejich trvalá platnost se neodvozuje od existence trancendentní božské bytosti, nýbrž ze syntézy kauzálních a finálních procesů, v nichž je to, co být musí, trvale spojeno s tím, co být má. Z tohoto zorného úhlu bychom tedy měli posuzovat i různá konjunkturní pořekadla, jako např. to, že peníze jsou vždy až na prvním místě, které se stalo heslem nejen některých našich politiků, ale především mnohých našich podnikatelů, kteří jsou ochotni dopustit se pro peníze i vraždy. Místo toho bychom měli uznat přinejmenším to, že na význam hodnot by se nemělo nikdy zapomínat, protože bez nich se společnost může propadnout do ještě hlubší morální krize, než je ta, v které už jsme. Je hluboký omyl, jestli se někdo domnívá, že etické principy a morálka lidí patří do duchovní a tedy subjektivní sféry, takže vlastně ani nejsou žádnou reálnou skutečností. Že tomu tak není a že pravdou je pravý opak, o tom nás přesvědčuje stoupající amorálnost a z ní pramenící zločinnost, která zatím ohrožuje jen jedince nebo malé skupiny. Domýšlíme-li důsledněji nynější trend vývoje a neoddáváme-li se bláhovým nadějím, že vše vyřeší vývoj řízený jen kauzálně podmíněnými procesy, jako jsou ekonomické zákony trhu, může to v budoucnosti špatné dopadnout. Ostatně všechny civilizační katastrofy, k nimž v minulosti došlo (např. pád Římského impéria), nebyly způsobeny jen vnějšími činiteli, ale byly především důsledkem vnitřního rozkladu. Ale to bychom se dostali příliš daleko od sledovaného námětu.

Pojďme hledat zdůvodnění jen ve vědeckých objevech, ale můžeme se opřít o téměř každodenní poznatky ze života. Dobrým příkladem jsou nemoci, kterých nikdo z nás není občas ušetřen. Jde-li o běžné infekční nemoci, každý z nás už ví, že nejsou jen důsledkem nákazy z vnějšku, ale že k nim vytváří podmínky i naše neschopnost odolat nákaze za pomoci vnitřní imunity. Máme-li potřebné antigeny, ať už získané očkováním, nebo přičiněním vlastního imunitního systému, případné za pomoci různých posilujících prostředků, můžeme onemocnění uniknout.

I na tomto běžném příkladě se ukazuje, že při správném fungování našeho organismu se uplatňují nejen kauzálně působící vnější činitele, ale také finálně působící činitele vnitřní. Finalita neboli účelnost tohoto působení je nepochybná a je vážným nedorozuměním, když se na to zapomíná a když je chápáno ve stejném smyslu jako působení vnější. Takovéto zaměňování vnějších-kauzálních a vnitřních-finálních činitelů je vážným nedorozuměním, které je příčinou mnoha chyb, kterým bychom se mohli vyhnout, kdybychom na problémy nahlíželi z hlediska fungování, tj. z hlediska procesů, a ne z hlediska předmětných, kauzálně působících činitelů. V tom se nám připomíná výše zmíněný Bohmův objev holomovementu.

Máme-li se této chybě vyhnout, musíme za předmětnými fakty objevovat systémy a nahlížet je z hlediska jejich fungování. Tak je tomu i s naším vlastním bytím, které není jen existováním, determinovaným vnějšími podmínkami, ale také působením ve smyslu účelného uplatnění, ať už je v rámci vlastní zdravé existence dáno správnou životosprávou, nebo je v rámci rodiny, pracovního kolektivu, či národního a konečně světového společenství založeno na správných etických zásadách. Tyto vnitřní, finálně působící vlivy jsou v našich životech, tj. v našem systémovém fungování, vždy přítomny a neměli bychom na to zapomínat.

MOEBIOVA PÁSKA

Rozebírat toto fungování by si vyžádalo poměrné dlouhý výklad, a proto se místo toho omezíme jen na jeho modelové znázornění, k němuž nám může posloužit velice jednoduchá pomůcka. Je jí Moebiova páska, která je nejjednodušším topologickým útvarem, v němž jsou spojeny protikladné rysy, charakteristické pro všechny systémy a pro jejich fungování, které je bez součinnosti kauzálního a finálního působení nemyslitelné. V případě našeho modelu jde o protikladnost líce a rubu, které má každý plošný útvar. Model je v podstatě proužek papíru, jehož jeden konec je přetočen o 180 stupňů. Když se pak oba konce slepí, dostaneme základní kontinuální tvar, podobný osmičce nebo také znaku pro nekonečno, které také vhodně znázorňuje.

Tento základní tvar nemá ani líc, ani rub, o čemž se můžeme přesvědčit zakreslením čáry po celé délce pásky. Něco zcela jiného však dostaneme, když pásku po nakreslené čáře rozstřihneme. Páska získá rozstřižením dvojnásobný obvod a při opětném zakreslení podélné čáry zjistíme, že už maják líc, tak rub, čili že už není kontinuální, nýbrž diskontinuální. K ještě zajímavějšímu poznatku dospějeme, když rozstřiženou pásku začneme od místa, kde se obě oka osmičky protínají, opět skládat do původní ho kontinuálního tvaru a to tak, že klademe na sebe čáru nakreslenou na rubu (pro názornost ji nakreslíme jinou barvou), takže se ztrácí uvnitř složené pásky, a na povrchu zůstává jen čára lícová. Podobnost s naším vědomím a skrytým podvědomím je zřejmá.

Tak bychom mohli pokračovat až do opětného vytvoření kontinuálního tvaru, ale v tom není vtip celého pokusu. Ten můžeme objevit v částečné složené pásce, v níž můžeme spatřovat názorný model všech fungujících systémů.

MODEL FUNGOVÁNI SAMOREGULUJÍCH SYSTÉMŮ

Z této částečné složené pásky můžeme totiž vyčíst něco víc, než jen zajímavou hádanku. Můžeme ji posuzovat ve shodě s názorem německého matematika a logika K. F. Haubera (žil na přelomu 18. a 19. stol.). Ten zjistil, že chování všech uzavřených systémů je shodné, a tím vlastně vyslovil názor, že princip analogie platí ve všech uzavřených systémech jako logický zákon. Proto je možno považovat i náš model za jakýsi vzor pro všechny fungující systémy a můžeme se právem domnívat, že soudy odpovídající skládání tohoto modelu (které lze chápat jako jeho fungování) by mely platit i pro všechny ostatní systémy.

Pokud bychom podle logického principu analogie vztáhli charakteristické rysy tohoto modelu na systém člověka, mohli bychom vyslovit předpoklad, že člověk je ovládán dvěma silami (shoda s taoistickým pojetím, popř. s Bohmovým názorem na existenci explikátního a implikátního řádu je zřejmá), z nichž jedna se řídí principem kauzality a druhá principem finality. K tomuto poznatku lze připojit na základě skutečnosti, že mimo složenou část pásky, v níž už částečné zmizela čtyři ramena obou osmiček, existují na nesložených ramenech ještě lícové a rubové čáry. Z toho vyplývá, že fungování každého systému by mělo být závislé na osmi činitelích, z nichž první čtyři odpovídají energetickým činitelům a druhé čtyři informačním činitelům. Ani v tomto případě asi nejde o pouhou náhodu, že těchto osm systémových činitelů odpovídá osmi taoistickým trigramům zobrazeným na výše uvedené mandale.

Jejich celé a dělené čárky, vyjadřují působení jangových a jinových sil, které podle staročínské Knihy proměn tvoří základní principy, jimiž se řídí chod celého vesmíru, včetně lidského života. Navíc lze těchto osm činitelů rozčlenit ještě na čtyři, které jsou ovládány principem kauzality, a čtyři, které jsou ovládány principem finality.

SCHÉMA FUNGUJÍCÍHO MODELU

Ted už se ale slovní výklad jeví příliš složitý a málo názorný. Snad lze tento nedostatek překonat pohledem na schéma modelu (obr, vpravo), na němž jsou informační činitele znázorněny v horní polovině a energetické v polovině dolní, právě tak jako činitele kauzálního charakteru jsou v levé části schématu, kdežto činitele ovládané finalitou jsou v pravé části schématu. Na obrázku jsou také uvedeny charakteristiky vyjadřující v obecné formě působení jednotlivých činitelů, které se při fungování systému uplatňují.

V kauzálně ovládané informační části (vlevo od kolmice procházející středem schématu) je to vysílání informací o existenci a stavu systému, jakož i příjem informací o stavu okolí systému. V energetické části, ovládané kauzalitou, je to výdej energie (práce) a příjem energie (potrava). V části řízené principem finality (vpravo od středové kolmice) je to v informační části (nutno připojit pravděpodobně, protože jde o hypotézu) vysílání signálů z vlastního nevědomí a příjem nevědomých signálů zachycovaných intuicí. V energetické části je to pak výdej energie (pravděpodobně odpovídající vnitřně působící rezonanci, projevující se jako dosud neidentifikované vibrace) umožňující přetváření organických struktur a příjem dosud neznámých vlivů přicházejících jednak ze Slunce (ale i z ostatního vesmíru) a jednak ze Země, přičemž se nejedná o energii působící v kauzálním smyslu.

Celý tento poněkud složitý model může vypadat jako pouhá spekulace, ale po jeho důkladnějším prozkoumání je možno připustit že všechny uvedené vlivy se při fungování lidského systému (tj. v životě), v němž se uplatňuje jak jeho somatická, tak i mentální sféra, skutečně projevují a že ho v těch nejzákladnějších rysech také ovlivňují. Je tedy možno uvedený model alespoň připustit jako hypotézu, kterou by stálo za to dále promýšlet a v možnostech daných principem analogie i ověřovat.

PŘEDPOKLAD OPRÁVNĚNOSTI ALTERNATIVNÍ MEDICÍNY

Zdá se, že proti kauzálně působícím činitelům lidského systému, znázorněnému v levé polovině schématu, nemůže být námitek, a to jak v jeho energetické, tak i informační části. Horší už je to s částí, která je hypoteticky podmíněna principem finality, i když o účelnosti uplatňující se v přírodě i ve společnosti nemůže být pochyb. Pochybovat o ní mohou jen zatvrzelí skeptici, kteří žádné vnitřní (skryté) systémové činitele neuznávají, protože se opírají o zastaralou descartovsko - newtonovskou metodologii, o jejíž omezené upotřebitelnosti jsme podali důkazy v první části tohoto pojednání.

Něco jiného však jsou pochybnosti o jedné tezi a důkazy o oprávněnosti druhé, i když pro ni svědčí jak nové, holistické tendence ve vědě, tak i běžně zaznamenávaná zkušenost. Je však třeba uznat, že dokud nebudou objevena fakta zdůvodnitelná vnitřní, finálně působící zákonitostí, nebude možno potřebné důkazy podat. Naštěstí v informační, resp. mentální sféře už to alespoň zčásti možné je, neboť byla objevena existence lidského podvědomí a jeho vlivu na vědomé psychické procesy. Je však třeba přiznat, že pod vlivem dosavadní mechanistické metodologie je pochopení funkce podvědomí i jeho součinnosti s vědomými procesy zatím velmi nejasná. Sáni objevitel podvědomých psychických procesů Sigmund Freud se domníval, že tato složka psychiky je jen jakousi do podvědomí zatlačenou vědomou činností, které však připsal takovou moc, že odtud může neblaze působit a vyvolávat různé psychopatologické stavy, ovlivňující dokonce fyziologické procesy. Tím však nepřímo přiznal, že psychické vlivy mohou kauzálně působit na fyziologickou sféru, což je z hlediska současné metodologie nepřípustné, neboť duševní činnost je považována jen za důsledek procesů odehrávajících se v lidském mozku. Jestliže se Freud přidržel tohoto výkladu fenoménu podvědomí, nemohl ho správné vysvětlit. Téže metodologické chyby se zřejmé dopouštějí i všichni současní ortodoxní vědci, kteří jinou zákonitost než kauzální nepřipouštějí.

Tuto Freudovu chybu rozpoznal už Freudův spolupracovník a pokračovatel v hlubinné psychologii Carl Gustav Jung a mnozí jiní, kteří pochopili, že se při fungování podvědomí uplatňuje jiná zákonitost, odpovídající vnitřním procesům. Někdy se její zdroj hledá v tzv. paměti těla, ale zřejmě má hlubší kořeny v samotném genovém základu lidského organismu. Z tohoto hlediska je možno připustit, že nevědomé procesy probíhají i u ostatních živočichů, kde v podstatě nahrazují funkce, které u lidí plní jejich vědomí, umožňující rozumně reagovat na nastalé situace. Jestliže u vědomých reakcí se mezi podnět a reakci vkládá celá řada myšlenek a soudů, u nevědomých reakcí je odezva bezprostřední a projevuje se nejen u zvířat, ale v některých případech i u lidí. Ve všech těchto případech však se jedná o reakci účelnou, protože má zachránit jak zvíře, jež se octne v nebezpečí, tak v některých případech ochránit i člověka nebo alespoň zabránit poškození jeho zdraví. Taková bezprostřední nevědomá reakce u člověka se projeví např., když je nějakým neviditelným letícím předmětem ohrožen jeho zrak, čemuž zabrání mrknutím. K takové bezprostřední reakci by v žádném případě nedošlo, kdyby o ochraně před tímto nebezpečím člověk musel přemýšlet.

JAK FUNGUJE NAŠE PODVĚDOMÍ?

Zdá se tedy, že o finálním charakteru nevědomých psychických procesů nemůže být pochyb a že plné uznání této skutečnosti může významné přispět k hlubšímu zkoumání této psychické oblasti. Je velice pravděpodobné, že by tento přístup k nevědomým procesům mohl přispět i k správnějšímu výkladu parapsychologických jevů, s nimiž si současná psychologie neví rady, a proto většinu těchto projevů odmítá, nebo je ignoruje. Avšak ani zastánci parapsychologie se při kauzálním vykladu těchto jevů nemohou hnout z místa a nemají ani naději, že by se jim to při používání dosud platné descartovsko - newtonovské metodologie mohlo někdy podařit.

Zcela jinak by tornu mohlo být při použití finálního výkladu, to znamená, kdybychom připustili možnost že při těchto procesech nepůsobí žádné kauzální agens, nýbrž že se při něm uplatňuje zcela jiný jev, adekvátní pro činnost podvědomí. O jaký jev při tom jde, o tom je zatím možno vyslovit jen hypotézu, že odpovídá nějakým dosud neměřitelným vibracím, na něž se nevztahuje ani kauzální výklad, ani princip konečné rychlosti světla. O této možnosti se zmiňují četní autoři zabývající se psychotronikou.

Na základě těchto poznatků je možno připustit, že tyto vibrace provázejí i podvědomé procesy (otázku, zda s nimi nejsou dokonce totožné je třeba zkoumat), které tak mohou být psychickým (z hlediska výše uvedeného schématu je lze také označit jako informační) projevem fyziologické (z hlediska schématu jsou součástí energetické sféry) biorezonance. Z této hypotetické představy by vyplývalo,, že na základě rezonance mezi vysílatelem i příjemcem může docházet nejen k takovým přenosům, jaké jsou v parapsychologii známé jako telepatie, telegnóze a další, ale i k přenosům bioenergetickým, které mohou léčebně ovlivňovat chorý organismus. Pro možnost takového působení svědčí nejen zkušenosti získané s akupunkturou i dalšími alternativními léčebnými postupy, ale i vědecky odvozená možnost existence implikátního řádu přírody, který ze svých mikrofyzikálních objevů odvodil David Bohm. Právě s tímto implikátním řádem souvisí také možnost vysvětlení na základě rezonančního principu i takového jevu, jako je jasnovidnost, o jejíž existenci byly podány nepopiratelné důkazy zejména naším významným senzibilem a předním bioterapeutem Milanem Touškem.

V tom případě by senzibil, který jasnovidnou schopnost má, musel umět navázat nejen přímý kontakt se svým podvědomím, ale museli bychom připustit i možnost, že naše podvědomí je schopno rezonovat s nějakým širším vnitřním (nikoli vnějším) prostředím, možná že v některých případech dokonce s prostředím kosmickým (avšak ve smyslu implikátního, nikoli explikátního řádu). l když o tomto prostředí zatím nemáme žádné vědecky ověřitelné informace, nelze předem vyloučit, že by se to při jiném metodologickém přístupu, než jaký věda dosud užívá, nemohlo jednou podařit. Je však třeba vzít v úvahu, že každá takováto formulace je jen přibližná a že by se měla chápat spíše jako podnět k přemýšlení a zkoumání jiných možností poznání, než jaké nám umožňuje descartovsko - newtonovská metodologie.

To se týká ještě větší měrou těch projevů, které patří do bio-energetické oblasti, na niž se nevztahuje možnost kauzálního výkladu, nýbrž výlučné výklad finální. Proto se také bioenergetické projevy nedají měřit způsobem používaným v kauzálně podmíněných procesech, jimiž se zabývá dosavadní věda. Tuto jednostrannost však nelze považovat za důkaz neexistence bioenergie, O oprávněnosti bioenergie svědčí skutečnost, že její projevy mohou registrovat lidé, kteří jsou nadáni zvláštní druhem citlivosti, označovaným jako bioenergetická senzibilita. I když se tato vlastnost v malé míře vyskytuje u poměrné velkého množství lidí, mimořádně je vyvinuta jen u některých jedinců. Ti jsou pak schopni vnímat bioenergii nejen zvýšenou hmatovou citlivostí, která jim pomáhá při diagnostikování různých organických poruch, ale mohou bioenergetické oslabení organismů vnímat i zrakem ve formě narušené aury.

VÝZNAM REZONANCE PRO ALTERNATIVNÍ MEDICÍNU

I když o skutečné podstatě podvědomí zatím mnoho nevíme, zdá se vysoce pravděpodobné, že se účastní pozorování radiestetických jevů. Pravděpodobně se tak děje prostřednictvím rezonance, která umožňuje zjišťovat podzemní nehomogenity, ať už mají podobu podzemních pramenů, nebo uložení rudných ložisek. V těchto případech jde sice spíše o projevy disonance mezi vnějším a vnitřním prostředím, ale i při nich se pravděpodobně uplatňuje odezva na nějaké vibrace.

Pro nás však jsou nejdůležitější projevy rezonance, které se uplatňují v alternativní medicíně. Zdá se velmi pravděpodobné, že v diagnostické fázi zjišťuje senzibilní léčitel poruchu nějakého orgánu svého klienta stejným způsobem jako výše zmíněný radiestét. I on vyciťuje v těle pacienta nějakou nehomogenitu a je-li dostatečně informovaný o anatomii, popř. i fyziologii lidského těla, může podle toho určit, v kterém orgánu se patologie vyskytuje. I když takové zjištění může ortodoxně smýšlejícím lékařům připadat jako čistě subjektivní a tedy nepodložený názor. Fakta, že se patologické nálezy skutečných senzibilů ve většině případů shodují s nálezy získanými pomocí přístrojů už jsou dnes ověřena mnoha lékaři a nelze je tedy popírat. Na místě by bylo spíše vědecké zkoumání podmínek, za jakých senzibilní léčitelé ke svým závěrům docházejí. Nemůže být pochyb, že by to prospělo především samotným pacientům, protože senzibilní léčitelé jsou většinou schopni rozpoznat patologický nález mnohem dříve, než je to možné pomocí přístrojů.

Mnohem složitější a proto také diskutabilnější je schopnost senzibilních léčitelů přispívat k uzdravení těch pacientů, na které běžné léčebné postupy klasické medicíny nestačí. O uzdravení mnohých takových pacientů existuje tolik dokladů, že je nelze vysvětlit pouhým placebo-efektem, jak se o to marně' pokoušejí fundamentalisticky zaměření lékaři. Spíše je třeba připustit, že prostřednictvím rezonance, k níž senzibilita vytváří potřebné podmínky, je možno ovlivnit nemocné orgány v tom smyslu, že je překonáno přístroji nepozorovatelné zablokování přívodu životní energie, o jejíž existenci ani v nejmenším nepochybují lékaři i léčitelé používající akupunkturu. Rezonance překonávající fyziologické bloky má pravděpodobné pozitivní vliv také na posilování tělesné imunity. Souvislost obou těchto jevů ostatně může opravňovat k domněnce, že mezi životní energií, předpokládanou východní medicínou, a imunitou, které věnuje stále větší pozornost západní medicína, existuje daleko užší souvislost, než se má dosud za to.

MOŽNOST PŘEKONÁNÍ ROZPORŮ MEZI ŠKOLSKOU A ALTERNATIVNÍ MEDICÍNOU

I když nelze očekávat, že se vztah mezi klasickou školskou medicínou a mezi alternativními léčebnými postupy může nějak rychle změnit, byla by na místě alespoň větší tolerance, založená přinejmenším na uznání skutečnosti, že k pravdě o světě i o člověku se pouze blížíme a že ji v definitivní podobě nemají ani ty největší autority soudobé védy. Bylo by proto daleko účelnější a pro nemocné lidi prospěšnější, kdyby se energie vyplýtvaná nyní na zbytečné polemiky, raději využila na zkoumání a prověřování všech možností pro rozšiřování našich stávajících vědomostí. A k těm nepatří jen věcná fakta, ale také způsoby, jak s těmito poznatky zacházet, tj. na základě jaké metodologie se mají zkoumat a dále rozvíjet.

Neměli bychom také zapomínat, že metodologie, na jejímž podkladě své poznatky rozvíjíme, není věčná, nýbrž že se čas od času, třeba dlouhého celá staletí, radikálně mění, a že se tak děje násilnou cestou, při níž dochází k obrovským ztrátám a škodám. O tom nás přesvědčuje historie evropského kulturního vývoje, v jehož průběhu došlo k několika takovým proměnám způsobu myšlení. Odmyslíme-li ty, k nimž došlo v nejstarších dobách naší prehistorie, můžeme téměř s jistotou připustit, že násilný charakter (legendy o dívčích válkách) měla už přeměna matriarchálního uspořádání společnosti v uspořádání patriarchální, které vedlo-ke vzniku otrokářské společnosti. Nikdo také nemůže popřít, že jedna z nejvýznamnějších proměn ve způsobu myšlení a v metodologii poznání souvisela s pádem Římského impéria a se vznikem a rozvojem křesťanství. V té době vycházela nově vzniklá metodologie z teologického názoru, že všechno se děje podle vůle boží, čemuž odpovídal i scholastický způsob myšlení. I když toto období trvalo bezmála celé tisíciletí, ani ono nebylo věčné. Na počátku novověku, v souvislosti s konfesijními válkami (třicetiletá válka), muselo být vystřídáno descartovsko - newtonovskou metodologií, která oddělila procesy probíhající ve hmotném světě od procesů duchovních a položila základy ke vzniku moderní vědy. Ani potom však změny ve způsobech myšlení neustaly, neboť s nástupem osvícenství a v souvislosti s buržoazními revolucemi došlo k takovým změnám ve způsobu myšlení, že se původní dualismus téměř změnil v materialistický monismus. I když k tomu nedošlo otevřeně, význam náboženství a víry v Boha byl oslaben a životní styl se stále více přizpůsobuje konzumním potřebám. To je stadium, v němž se nyní nacházíme.

Všechny tyto nepopiratelné změny ve způsobu myšlení, k nimž v průběhu historie došlo, však neproběhly hladce. Vždy byly provázeny vážnými krizemi a dokonce katastrofami, které způsobily lidstvu nesmírné útrapy. Na to bychom neměli zapomínat ani v naší době, která je rovněž takovou přechodnou etapou mezi dobou moderní a dobou postmoderní, o jejímž nástupu již nemůže být pochyb. Pravděpodobně s tím souvisejí i válečné katastrofy, k nimž v nedávné minulosti došlo a které stály životy miliónů lidí. Ani to však nemusí být konec utrpení, k němuž v přechodových dobách asi musí zákonitě docházet, než se zrodí nová metodologie. Tuto obavu z budoucího vývoje dnes projevuje stále více významných světových myslitelů. I když si uvědomují nebezpečí skryté v různých krizových jevech, jako je ekologická krize, nezadržitelný nárůst světové populace, krize ekonomická a sociální, vzrůstající zločinnost přecházející už do podoby jakési vnitřní války a především krize hodnot. Bohužel souvislost těchto krizových jevů s nutností změny metodologie našeho myšlení nám v důsledku navyklé metodologie dosud uniká.

Z tohoto hlediska je. dosavadní utěšování, že všechny krizové jevy jsou běžnými záležitostmi, které hravě vyřeší vývoj, řízený ekonomickými zákony (možná dokonce neviditelnou rukou trhu), poněkud riskantní. I když jsou v této souvislosti metodologické problémy spojené s rozpory konvenční a nekonvenční alternativní medicíny téměř bezvýznamné, zřejmě i jejich řešení na základě nové, systémové metodologie by přispělo ke klidnějšímu vývoji v této oblasti. Zastánci starého způsobu myšlení by si při řešení vzniklého rozporu měli uvědomit, že inkvizitorské metody, kterých používají, nemohou nic vyřešit. Mohou zákonitý vývoj jen pozdržet a je samé jen odsunout tam, kam byli odsunuti všichni minulí zastánci "pravé víry", když se raději nepodívali do Galileiho primitivního dalekohledu, aby nemuseli připustit platnost nového heliocentrického světového názoru. Tento nezáviděníhodný osud by v nich měl probudit alespoň větší zájem jak o otázky spojené s hledáním nové metodologie, tak o fakta, na která upozorňuje dosud vysmívaná psychotronika a na ni navazující alternativní medicína.

Stanislav VOBOŘIL

Regenerace (příloha)