CÍLENÁ BIOINTERAKCE A JEJÍ MOŽNOSTI

V současné době přijímaný fyzikální model světa vychází z představy existence dvou forem materie: hmoty, která je charakterizována svými silovými účinky, a pole, které je nositelem energie a informace. Pole pokládá za primární a vznik hmoty vysvětluje jako důsledek narušení symetrie unitárního pole a jeho následného rozpadu na pole s nižší symetrii. Popis vzájemného vztahu těchto dvou entit je založen na obecném principu, podle kterého každá změna fyzikálního stavu hmotného objektu vyvolává odpovídající změnu stavu jemu příslušného pole a naopak, každá změna stavu pole, spojeného z hmotným objektem, povede na změnu fyzikálního stavu tohoto objektu. Tento model má zcela obecnou platnost a proto jej mažeme aplikovat i na biologické systémy, včetně lidského organismu. Z fyzikálního hlediska je i tak komplikovaný systém zase jen mnohačásticovým systémem se širokým spektrem vzájemných interakci. V souladu s fyzikálním modele, můžeme proto očekávat, že s lidským organismem je v daném časoprostoru neodlučitelně spojeno jisté fyzikální pole, označované obvykle jako biopole. Takové biopole je superpozicí okamžitých stavů všech částic, ze kterých se organismus právě skládá, jeho matice hustoty pak v souladu s fyzikálním modelem obsahuje úplný soubor informací o vlastnostech a interakcích všech těchto částic včetně informaci o jejich historii a informaci o jejich dalším vývoji v časoprostoru při zachování současně působících vnějších podmínek. Jinak řečeno, biopole je nositelem úplného souboru informaci o historii vývoje organismu, o jeho okamžitém stavu i o jeho dalším vývoji. Jako každé fyzikální pole může i biopole vstupovat do interakci s jinými poli, tj. do interakci se zevním prostředím, při kterých dochází k oboustranné výměno energie a informaci. To ale znamená, že vzájemná interakce dvou biopolí umožňuje přenášet informace z jednoho organismu na jiný. Mechanismus tohoto přenosu je poměrně jednoduchý. Výsledkem vzájemné interakce totiž nutně je změna stavu obou biopolí, a tato změna (přesně řečeno změna jejich matic hustoty) koresponduje s přijatými respektive předanými informacemi. V souladu s obecným fyzikálním principem musí změna stavu biopole vyvolat následnou změnu fyzikálního stavu alespoň některých částic v příslušném organismu jakožto celku. K otázce interakce dvou biopolí nám dovolte ještě jednu malou poznámku. Dosah fyzikálních polí s vyšší symetrií je obecné neomezený. Má-li tuto vlastnost i biopole, pak výměna informací mezi dvěma biopoli musí být nezávislá na jejich vzájemném postavení v časoprostoru. A to je fyzikální vysvětlení existence telepatické diagnostiky.

V předloženém pojetí se tedy biopoli, které je neoddělitelnou součástí lidského organismu, přisuzují tři základní funkce:

- je nositelem úplného informačního systému organismu

- realizuje výměnu energie a informací mezi organismem a zevním prostředím, přičemž organismus reaguje na jeho změnu následnou změnou svého fyzikálního stavu;

- vytváří jistý druh ochrany organismu tím, že pod přímím působením vnějších vlivů mění svůj stav a teprve tato změna pak zprostředkovaně způsobuje změnu fyzikálního stavu organismu.

V tomto pojetí (informační systém + ochrana) musíme biopole pokládat za součást imunitního systému organismu, takový pohled na imunitní systém nám ve světle dále uvedených úvah ale odkrývá dosud netušené možnosti jeho ovlivňování.
Neustálá výměna energie a informací se zevním prostředím, je z fyzikálního hlediska ovšem možná pouze v případě existence nerovnováhy mezi organismem s biopolem a okolním prostředím. To znamená, že na celek, tvořený organismem a jeho biopolem, je nutno nahlížet jako na nerovnovážný, dynamicky se vyvíjející systém. Uvedení tohoto systému do rovnováhy se zevním prostředím znamená zastavení jeho vývoje a tedy smrt. 

Shora formulovaný model biopole nám umožňuje vysvětlit takové psychotronické fenomény jako je biodiagnostika a bioterapie.

Biodiagnostiku můžeme interpretovat jako schopnost subjektu cíleně získávat a vyhodnocovat informace z biopole objektu.

Bioterapie je pak schopnost subjektu vnášet takové cílené změny do biopole objektu, které vyvolají žádoucí změny jeho fyzikálního stavu. To vše pomocí interakce biopolí subjektu a objektu, takže biodiagnostiku a bioterapii můžeme považovat za součást procesu, který označujeme termínem cílená biointerakce.

Z předložené aplikace fyzikálního modelu na lidský organismus přímo vyplývá, že cílená biointerakce teoreticky umožňuje získat úplný soubor informací o současném stavu organismu, tj. stanovit úplnou diagnózu na všech kvalitativních úrovních - od nejhrubší úrovně irreverzibilních strukturních změn až po nejjemnější úroveň poruch vlastního informačního systému: 

- na úrovni poruch psychických funkcí (vědomí i podvědomí), které tvoří vlastní jádro informačního systému, tj. na úrovni poruch informačního systému jako takového; na této úrovni mdleme diagnostikovat budoucí poruchy na dalších úrovních, které jsou zatím zcela latentní; na úrovni vegetativních poruch difúzního typu;

- na úrovni somatogenní projekce vegetativních poruch na nejvíce citlivém miste organismu, kdy již pacient je schopen specifikovat subjektivní pocity, avšak nelze stanovit žádný klinický nález;

- na úrovni poruch funkce orgánu, které již lze klinicky objektivizovat;

- na úrovni reverzibilních strukturních změn;

- na úrovni irreverzibilních změn;

Skutečnost, ze biopole obsahuje též informace o historii vývoje organismu, nám umožňuje zpětnou rekonstrukci vývoje konkrétní poruchy, včetně stanovení příčin jejího vzniku a okamžiku vzniku. Takto získané poznatky nám často odkrývají zcela nečekané souvislosti mezi zdravotním stavem pacienta a působením vnějších či vnitřních faktorů a umožňují zasahovat terapeuticky přímo na příčinu poruchy a nikoliv až na její následek. To má zásadní význam nejen z hlediska účinné terapie, ale i z hlediska prevence. Jaké nové možnosti poskytují tyto postupy při efektivní léčbě a prevenci např. alergických onemocnění, není jistě třeba zdůrazňovat.

Na rozhraní mezi biodiagnostikou, při které jsou z biopole objektu cíleně získávány informace, a bioterapií, která vnáší do biopole objekty, cílené změny, stojí jev, který lze označit jako biodiagnostické modelování. V tomto případě subjekt cíleně modeluje změny vnějších podmínek a sleduje odezvu informačního systému objektu na tyto změny. Zmíněná metoda nám umožňuje stanovit, základní terapeutický postup, resp. kombinaci vhodných terapeutických postupů, kdy vybíráme např. z těchto možností:

- nutnost chirurgického řešení

- chemoterapie včetně dotování stopovými prvky

- fytoterapie

- změnu stravy

- fyzikální terapie

- reflexní terapie

- akupunktura, akupresura

- bioterapie 

Dalším zjemněním lze stanovit zcela konkrétní nejúčinnější terapeutický postup (u chemoterapie a fytoterapie např. příslušnou látku nebo kombinaci látek, dosah, způsob podávání, dobu podávaní, délku léčby; u akupunktury pak sestavu bodů, typ jehel, počet sezení, délku sezení apod.). Přitom tímto postupem stanovujeme zcela individuální terapii pro konkrétního pacienta, konkrétní poruchu a pro okamžitý stav organismu, výsledným efektem biodiagnostiky vsak není pouze stanovení diagnózy a případně i terapie. Musíme si znovu připomenout, že platí obecný fyzikální princip, podle kterého změna stavu biopole vede na následnou změnu fyzikálního stavu příslušného organismu. Protože během biodiaqnostiky dochází ke změnám stavu biopole diagnostikujícího subjektu v souladu s přijatou informací o chorobě pacienta, pak existuje reálné nebezpečí, že pří zafixování této změny se fyzikální stav subjektu začne v souladu s ní měnit, tento jev, se kterým se řada z Vás ve své praxi jistě setkala, má tedy zcela reálný fyzikální základ. Proto se domníváme, že bude žádoucí radikálně přehodnotit dosavadní medicínské názory na možnosti přenosu chorob z pacienta na lékaře. Během biodiagnostiky vsak také dochází v důsledku působení subjektu ke změnám stavu biopole diagnostikovaného objektu, které mohou vést, zůstanou-li zafixovány, na změnu fyzikálního stavu objektu.

To ale znamená, že pouhým diagnostikováním můžeme pozměnit jak informační systém pacienta, tak i fyzikální stav jeho organismu. Možné důsledky tohoto jevu necháváme na úvaze každého z vás.

Tím jsme se ale nenápadné dostali ke druhému fenoménu cílené biointerakce - k bioterapii. Z toho, co bylo právě řečeno, je zřejmé, že vnášením cílených změn do biopole pacienta, tedy do jeho informačního systému, a jejich fixaci lze vyvolat odpovídající změnu fyzikálního stavu jeho organismu. Další teoretické rozpracování takto formulovaného principu nám odkrylo překvapivé až fantastické možnosti a techniky bioterapeutického zasahování včetně možnosti změny počtu hmotných částic v organismu. O tom bychom vsak raději hovořili až na příští Psychotronice. 

RNDr. Oldřich STOLÍN - MUDr. Dobroslava JANDOVÁ