Alternativní anatomie

Anatomie je věda popisující stavbu těl organismů. Jistě řeknete, jaká zde alternativa. Léčit lze více způsoby, ale stavba těla je jen jedna a správný popis může být také jen jeden.

Anatomické znalosti starověku byly omezené. Předpoklad, že egyptští lékaři získali anatomické poznatky při pitvách, předcházejících mumifikování, se ukázal být mylný - lékaři živých patřili k jiné kastě než ti, kteří se zabývali uchováváním těl mrtvých. Také chirurgové, či spíše ranhojiči, nebyli považováni za lékaře, byli v jednom cechu s lazebníky a bradýři.

Starověké anatomické znalosti na dlouhou dobu završil Galénos (130-200 n. l), který většinu anatomických znalostí získal při pitvách zvířat, pravděpodobně opic. Jeho anatomické knihy platily až do pozdního středověku za nekritizovatelný kánon.
Středověk anatomii nerozvíjel, její zlatý věk nastal až v období renesance. Vedle lékařů stáli u kolébky novodobé anatomie výtvarní umělci, kteří potřebovali anatomické znalosti pro přesné zachycení tvarů lidského těla. Že toho měli zapotřebí, zjistíte prolistováním kterékoliv knihy o středověkém výtvarném umění.

Rozvoj anatomie byl umožněn změnou pohledu na člověka. V renesanční době se člověk dostává do středu pozornosti, dosavadní teocentrický svět se mění na antropocentrický. Vše, co se týká člověka, je náhle důležité. Současně ztrácí lidské tělo svou posvátnost, už není chrámem Božím, je jen důmyslným strojem, kterému se můžeme "podívat na střeva". Tak se stává skalpel hlavním nástrojem anatoma, jeho hlavní metodou pitva.

Od té doby je vývoj anatomie závislý na počtu pitev a na pozorovacích schopnostech anatomů. Dodnes studenti medicíny začínají svůj praktický výcvik pitvami, zkouška z anatomie Patří k nejtěžším. Málokterý z dnešních studentů se však na anatomii zaměří, obor je prakticky uzavřen, nové objevy jsou nečetné a nepatrné co do významu. Anatomie je sice nadále základem medicíny, ale vlastní lékařská věda dnes začíná až za anatomií.

Tolik ve stručnosti o anatomii jak je vyučována na lékařských fakultách. A co alternativy?

Naše anatomie se přísně drží toho, co lze vidět, na co si lze sáhnout, čeho se lze dořezat. Lépe řečeno toho, co vidí každý. Z černobílé televize si umíme představit jak vidí svět lidé, kteří jsou barvoslepí. Kdyby byla barvoslepých většina, jisté by anatomie (ani jiné védy) neuznávala barvy, tedy něco, co může vidět jen někdo. Zůstaňme ještě chvíli u barev. Barvy mají pro náš život jistou důležitost, proto je umíme rozlišovat. Většina z nás snadno rozezná zhruba dva tucty barev. Malíři, tedy specialisté na barvy, rozeznávají několik set až půl druhého tisíce barev. Porovnáme-li svou schopnost rozlišovat barvy se schopností těch nejlepších, jsme vlastně také skoro barvoslepí.

A teď si představme, že nařídíme malířům používat jen dva tucty barev, které rozliší většina z nás, nebo jděme ještě dál a omezme počet užívaných barev na pět, které dokáže rozlišit i většina barvoslepých. Připadá vám to absurdní? Historie však takový přístup zná, a to dokonce i v malířství. Buddhistická ikonografie je toho dokladem - v zemi, kde příroda hýří barvami, malíři používají pouze pět barev, každou v jednom odstínu.

Ale vraťme se k anatomii. Každý z nás vidí a rozliší hlavu, krk, trup, ruce a nohy. V rozpitvaném těle ani laik nepřehlédne srdce, plíce, žaludek, játra, střeva, atd. Když nás někdo poučí, uvidíme toho více. Čím lépe budeme poučeni a čím déle se budeme anatomii věnovat, tím více uvidíme. Avšak každý z nás má své meze. Tak jako barvoslepý nevidí barvy, krátkozraký nevidí vzdálené a dalekozraký blízké, tak i každý z nás má své omezení, něco už vidět nedokáže proto, že to přesahuje jeho možnosti. Stejně neodlišíme tak snadno to, co neznáme, o čem nejsme poučeni.

Renesanční věda udělala obrovský pokrok zavedením metody pokusu. Za platné prohlásila napříště jen to, co můžeme v experimentálních podmínkách kdykoliv zopakovat. Také pozorování je správné pouze tehdy, když ho může kdokoliv zopakovat.
Tato metoda umožnila vyřadit z lidského vědění celou řadu omylů a podvodů, ovšem za cenu, že malířům, použijeme-li našeho přirovnání, omezila spektrum na pět barev.

Omlouvám se za didaktický úvod, ale obávám se, že bez tohoto vstupu by to, co bude následovat, mohlo znít zcela nevěrohodně. Ano, správně tušíte, že alternativní anatomie je anatomie, kterou nemůže vidět každý: je to anatomie odhalená jasnovidci. Není až tak důležité, že některé poznatky byly dodatečně potvrzeny exaktními metodami, to jen dokazuje, že lepší poučenost umožňuje vidět i to, co jsme dříve neviděli.

Ještě nedávno se evropsky vzdělaní lékaři vzpírali uznat existenci akupunkturních drah - meridiánů. Čínská medicína zná tyto dráhy po tisíce let a ovlivňováním bodů na těchto drahách lečí mnohé nemoci. Tyto dráhy nevedou tělem tekutiny jako cévy, ani vzruch} jako nervy, akupunkturními drahami proudí energie čchi. Tyto poznatky, pradávno objevené jasnovidci, zdokonalené zkušenostmi generací, dokážeme dnes ověřovat měřením elektrického kožního odporu v akupunkturních bodech; sovětští histologové nedávno oznámili, že dokázali akupunkturní dráhy pod mikroskopem odlišit od okolních tkání.

Akupunkturních drah je dvanáct párových a dvě nepárové. Nepárové se nazývají zadní střední a přední střední podle toho, že běží středem těla - zadní podél páteře a přední v prodloužení hrudní kosti. Párové dráhy se jmenují podle nejdůležitějšího orgánu, který zásobují energií čchi: jsou to dráhy plic, tlustého střeva, žaludku, sleziny, srdce, tenkého střeva, močového méchýře, ledvin, osrdečníku, trojího ohřívače, žlučníku a jater. Jisté vás zarazil trojí ohřívač - takový orgán naše anatomie nezná. Číňané ho lokalizují do oblasti žaludku, se kterým však není totožný. Vedle těchto hlavních drah jsou ještě dráhy vedlejší a celá řada mimořádných bodů. které leží mimo dráhy. Naučit se znát přesnou polohu všech drah a bodů je téměř stejně náročné, jako se naučit anatomii jak se přednáší na našich univerzitách. Výhodou je, že dráhy i body mají neměnnou polohu, jsou na povrchu nebo nehluboko pod povrchem fyzického těla, dají se zakreslit do anatomických atlasů a i když je nevidíme a zpravidla ani nedokážeme nahmatat, můžeme si zapamatovat kde jsou a můžeme je využívat při léčení. V současné době se vyrábí celá řada přístrojů, jejichž pomocí můžeme akupunkturní body nalézt, můžeme změřit jejich energetický stav a dokonce můžeme chybějící energii okamžitě doplnit. Je pravděpodobné, že síť akupunkturních drah bude už v blízké době ve všech anatomických atlasech a studenti se budou o těchto drahách učit stejně jako o nervech a cévách.

Jinou anatomii nalezli při své práci maseéři. Masáže patří k nejstarším léčebným a rehabilitačním metodám, není divu, že maséři za tisíciletí, co provozují své umění, učinili řadu objevů a došli ke svému vidění lidského těla, které se v mnohém rozchází s věděním lékařské vědy. Celá oblast tzv. reflexních masáží, na západě zvaných zonální, vychází z poznatku, že masáží určitých reflexních zón - tedy oblastí povrchu těla - lze ovlivnit funkci konkrétních vnitřních orgánů. Přitom z hlediska klasické anatomie není mezi dvěma sousedními reflexními zónami žádný rozdíl. Na živém těle lze však rozdíly vyhmatat. Zkušený masér tyto rozdíly svýma rukama "vidí". Vedle makrozón, které zahrnují velké skupiny svalů, jsou mikrozóny, které na rukou a na chodidlech jsou velikosti špičky prstu, na uších, na nose a na rtech mají velikost bodu. Také tyto zóny se můžeme naučit znát z atlasu, na těle si své znalosti můžeme ověřit a zdokonalit. Reflexní zóny jsou nehluboko pod povrchem fyzického těla a i když je nelze vidět, lze je poměrně snadno vyhmatat. Není bez zajímavosti, že pásový opar zpravidla vykreslí konkrétní reflexní zónu.

Jistě vás nepřekvapí, že indičtí jogíni. kteří se tolik věnují tělesným a dechovým cvičením, došli k vlastním "anatomickým" poznatkům. K hlavním objevům jógové anatomie patří nádí a čakry. Nadi jsou kanálky, kterými v těle proudí sluneční energie prána. Jistě si vzpomenete na akupunkturní dráhy a energii čchi. Ale na rozdíl od Číňanů Indové neurčují průběh jednotlivých nádí a rovněž je nezakreslují do žádných atlasů. Takový atlas by byl ostatně značně nepřehledný, podle některých spisů je nádí 72 000, podle jiných dokonce 350 000.

Co můžeme říci o všech nádí? Nádí oživují hmotné tělo, nikdy ho neopouštějí, jsou odlišné od pránického těla, avšak pránické tělo v nich sídlí a funguje. Nauka o nádí je složitá, můžeme si zapamatovat, že tři nejdůležitější nádí jsou: ida v levé části těla, pingala v pravé části a sušumna uprostřed. Dalších sedm důležitých nádí začíná v jednotlivých tělních otvorech. Ida a pingala začínají svou dráhu v levé a pravé nosní dírce a končí v levé a pravé pohlavní žláze. Sušumna vystupuje vzhůru páteří. Někteří západní autoři přirovnávají idu a pingalu k sympatiku a sušumnu k parasympatiku.

Přesná lokalizace nádí nebyla pro jogíny důležitá. Číňané do bodů akupunkturních drah vpichují jehly, musí přesně vědět, kde tyto body jsou. Indové však pomáhají proudu prány v nádí autosugescí, nemusí tedy vědět přesně, kudy nádí probíhají.

Významnějším objevem indické anatomie jsou silová centra - čakry. Většina pramenů jich uvádí sedm. První, základní čakrou je Múládhára, která se nachází v oblasti kostrče. Z endokrinních žláz má spojitost s nadledvinkami, ovládá ledviny a páteř. Je centrem vůle k bytí.

V oblasti kosti křížové leží druhá čakra Svádhišthána, ovládající pohlavní žlázy a reprodukční systém.

Třetí čakra Manipúra leží v oblasti solárního plexu. Jejím žlázovým protějškem je slinivka břišní; ovládá činnost žaludku, žlučníku a jater.

Anáhata nebo také srdeční čakra je ve spojení s brzlíkem. Řídí srdce, krevní oběh a z nervů vágus. Tímto energetickým centrem člověk vyzařuje do světa lásku.

V krční oblasti se nachází Višud-dha, která koresponduje s aktivitou štítné žlázy. Tato čakra ovládá dýchání a zažívací trubici. Současně však má i hlavní podíl na vyšších tvořivých schopnostech člověka.

Na čele mezi obočím se nachází šestá čakra Ádžňa, která se externalizuje jako hy póry za. Řídí malý mozek, nervový systém, uši, nos a levé oko, které je okem nižšího já. Ovlivňuje představivost a idealismus.

Korunní čakra Sahasrára je na vrcholku hlavy, podle některých pramenů dokonce nad vrcholkem hlavy, tedy mimo fyzické tělo.

Žlázovým protějškem této čakry je šišinka. Ovládá velký mozek a pravé oko. Tato čakra v sobě zahrnuje všechny nižší čakry.

V nejnižší čakře, múládháře, "spí" stočená hadí síla kundaliní. Tuto sílu můžeme probudit meditací a vést do vyšších čaker a tak zvyšovat úroveň svého bytí. Čakry jsou brány vědomí, hadí síla je klíčem, který je otvírá.

Dosud probírané struktury, které evropská medicína nezná, se s výjimkou sahasráry nacházejí uvnitř fyzického těla. Jsou sice zevně neviditelné, ale jsou ve fyzickém těle, podobně jako srdce nebo žaludek. Potíž je jen v tom, že je nelze najít při pitvě, stejně jako nenajdeme elektrický proud v kousku ustřiženého drátu. Některé z těchto struktur můžeme na živém těle vyhmatat, některé můžeme vytušit podle vnějších projevů, jasnovidci jsou schopni tyto struktury vidět a rozpoznat jejich stav. Jasnovidci však vidí další struktury, které přesahují hranice našeho fyzického těla.

S fyzickým tělem je obrysově prakticky shodné éterické tělo, které v některých mimořádných případech může fyzické tělo opustit a být pak viděno jako dvojník. Říká se, že dobré zdraví je funkcí éterického těla. Většina jasnovidců vidí nemoci člověka právě na éterickém těle. Každý dotyk, masáž, je zároveň zásahem do éterického těla.

Fyzické a éterické tělo přesahuje tělo astrální, také nazývané emocionální. Astrální tělo je sice pro většinu lidí neviditelné, přesto však právě z tohoto těla ostatní vy citují vzájemné sympatie a antipatie. Tzv. magnetizování či mesmerismus je vlastně ovlivňováním astrálního těla - proto se zvláště hodí k odstranění bolesti, ke zklidnění i k uspání.

Kolem astrálního těla je ještě tělo mentální. Podle jasnovidců má podobu věj čitého pole, je různé veliké a září různými barvami. Z barev a tvarů jasnovidci dokáží přímo vyčíst mentální i zdravotní stav člověka, ale i celou řadu dalších informací, např. počet žijících dětí.

Zráním jedince se zvyšuje záře jeho neviditelných těl. Zvláště v srdeční krajině a okolo hlavy bývá někdy tak intenzívní, že ji zahlédnou i lidé. kteří nemají dar jasnovidnosti. Této záři říkáme aura a na obrázcích svatých bývala zobrazována jako svatozář. Někteří léčitelé nerozlišují mezi jednotlivými neviditelnými těly, vnímají pouze auru a podle její intenzity a zabarvení určují diagnózu.
Jakými jinými způsoby určují léčitelé diagnózu, o tom si povíme v příštím čísle.

Viktor Sekyt

Z časopisu Gemma 4/1991