Malta - přelom tisíciletí (2000-2001)

Těsně před vánoci 2000 obdržel jeden z nás zdarma letenky možností navštívit kteroukoli zemi Evropy. Výběr padl na Maltu, malý ostrov, kde je řada památek a také námětů k bádání a to na snadno dostupných vzdálenostech.

Vyrazili jsme čtyři - Pavel, Věra a Luboš (z KPU Plzeň) a Dušan (KPU Tábor) dopoledne 28. prosince 2000. Let do Curychu a poté na Maltu probíhal klidně, i když s malým zpožděním, když v Curychu vyměňovali palubní počítač. Podařilo se nasnímat řadu krásných záběrů na video, zejména krásně zasněžené Alpy.

Na Maltu jsme tedy dorazili s asi hodinovým zpožděním, kolem 17. hodiny. Na letišti nás již trpělivě čekal zástupce firmy, u které jsme měli předem e-mailem objednáno ubytování, naložil nás na polootevřenou terénní Toyotu a vezl ještě svátečně vyzdobenými maltskými městy z letiště do obce Melieha, na severozápadě ostrova. Tam jsme dostali k dispozici celé patro kamenné novostavby, určené jen pro turisty, stojící pod příkrým srázem, naproti kostelu, s krásným výhledem na moře. To jsme pochopitelně neopomněli, jako praví suchozemci, ještě pozdě večer, po zabydlení, navštívit.

29. prosince 2000 však začal stanovený program. Ráno jsme se vydali do hlavního města Valetty a začali s jeho prohlídkou, prošli jsme hlavní třídu k pevnosti a k přístavu. Poté jsme zajeli do Paoly, města, již srostlého s hlavním městem, kde se nachází Hypogeum, unikátní podzemní chrám či pohřebiště. Vzhledem k dlouhotrvajícím rekonstrukcím zde ještě žádný náš badatel nebyl. Sama Prozřetelnost vedla naše kroky, neboť tam jsme se dozvěděli, že návštěva tohoto místa, která trvá téměř hodinu, je prováděná v malých, desetičlenných skupinkách, a tedy lístky jsou vyprodány až do 4. ledna 2001. A 5. ledna 2001 náš pobyt končil. Opozdit se s touto návštěvou a Hypogeum jsme neviděli.

Po zakoupení lístků jsme pěšky došli na známý megalitický chrám Tarxien, který je ve čtvrti Tal Borg, vedle kostela, přímo mezi domy v běžné zástavbě. Chrám pochází z z období asi 2400 l. př.n.l. a je velmi rozsáhlý. Nachází se zde replika nalezeného torza sochy obra - tedy vlastně jen nohou - originál je v muzeu ve Valettě.

Odpoledne jsme zajeli do města Birzebuga na jihovýchodě ostrova. Za malým kostelíkem St. Georg, hned na okraji města stojí rozvaliny dalšího megalitického chrámu. Z něj jsme došli do muzea kolem jeskyně Ghar Dalam Cave. Za vstupní budovou vidíme první maltské koleje.

30. prosince 2000 ráno jedeme do Mosty, města asi 10 km jihozápadně od našeho bydliště v Melieha. Návštěvu začínáme v proslulém chrámu, kde za 2. světové války, kdy se v něm ukrývala řada lidí, prorazila klenbu bomba, které naštěstí nevybuchla - vysypaly se z ní jen noviny a papír, ze kterého vyplývalo, že jde o pozdrav dělníků z plzeňské Škodovky. Bomba je dodnes vystavená v zákristii kostela.

Od chrámu jsme se vydali na Targa Gap, srázu, kde jsou vstupy do podzemních prostorů, dnes využívané vojáky z Mosta Fort přímo nad nimi. Od katakomb jsme došli k oplocenému dolmenu na okraji San Pawl a došli pěšky do Naxxar. Odtud jsme odjeli do Vallety, kde nutně začínaly všechny cesty po ostrově, neboť zde bylo před branami kruhové autobusové nádraží, z něhož paprskovitě vyjíždí všechny autobusové linky. Číselné řazení stanovišť jsme však ani za týden nebyli s to pochopit, ale přesto jsme se vždy včas a v pořádku dostali tam, kam jsme chtěli. S autobusy, sice krásně zvenku nalakovanými, ale uvnitř s notně starým zařízením, včetně motorů, tlumičů (nebo spíše bez nich), to byl vždy dobrý zážitek.

Z Valetty jsme dojeli do Dingli, na jihozápadním okraji ostrova a pěšky přes zahrady v Buskett Gardens, kde o teplém počasí vypovídaly pomeranče na stromech, došli na lokalitu s velkým množstvím kolejí, v Cave Dwellings (Clapthan Junction). K večeru jsme z Dingli dojeli do blízkého Mdiny, kdysi bývalého hlavního města ostrova. Procházkou úzkých středověkých uliček a výhledem z pevnosti jsme ten den výpravu ukončili.

Na Silvestra, 31. prosince 2000, jsme pokračovali v prohlídce. Zatímco však v předchozí dny bylo sice zataženo, vcelku podzimní počasí s občasným svitem Slunce a bez deště, tento den často pršelo, a déšť provázel silný vítr, který bral vzduch od úst.

	Protože byla neděle, byla otevřena pevnost ve Valettě. Po její prohlídce byla na programu prohlídka megalitických chrámů Hagar Qim (vedle) a Mnajdra (dole) na jihu ostrova. Chrámy jsou datovány do období kolem 2800 l. př. n.l. Při návštěvě bylo počasí nejhorší, hustě pršelo a od rozbouřeného moře vál silný, nárazový vichr, i když to na fotografiích není vidět. Jen na chvíli trhlinou v mracích vysvitlo Slunce a ozářilo malý ostrůvek.

Při návštěvě jsme se obdivovali velkým kamenným blokům, zvláště tomu největšímu, velkému 6 x 6 metrů. Probírali jsme také účel stavby, neboť náš kolega a předchozí návštěvník Malty, MVDr. Pavel Kroupa, objekty vysvětloval jako místa na věštění z vnitřností zvířat, a tedy postavená tak, aby fungovaly jako jatka. Nás zaujalo opracování kamenů a profesionální techniky zaujal způsob zavírání vchodů.

Od chrámů jsme pěšky došli k na pobřeží k útesům Blue Grotto.

Silvestrovský večer jsme strávili společným plánováním dalších výletů, vypili nejednu sklenku vína a pravé slovenské pálenky a těsně před půlnocí, v očekávání širokého rozhledu na velkolepý ohňostroj po celém ostrově, jsme se vydali ke kostelu, odkud byl dobrý výhled. Půlnoc však proběhla úplně klidně, ohňostroj se až na 3 světlice odpálené navíc s půlhodinovým zpožděním a navíc zřejmě zahraničními turisty, nekonal. Místní obyvatelé v klidu popíjeli před svými osvětlenými domy.

	Nový rok 1. ledna 2001 nás přivítal téměř modrou oblohou, což jsme využili relaxačním výletem do okolí, na poloostrov Mafra Ridge. Za krásného počasí ale čerstvého mořského větru jsme došli k pevnosti Red Tower a podél útesů prošli až do přístaviště trajektů Cirkewwa, vedoucí na ostrov Gozo, kam jsme se chystali hned následující den.

2. ledna 2001 opět za pěkného slunečného počasí přepluli na Gozo. Prohlídku jsme začali v hlavním městě Victoria (dříve Rabat), z jehož pevnosti se dal přehlédnout celý ostrov.

Z Victorie jsme dojeli do města Xaghra, na jehož okraji stojí další proslulý megalitický chrám Ggantija z doby 3600 - 3000 l. př. n.l.

Cesta poté vedla zpět do Victorie a z něj pěšky do malého městečka Sannat, za kterým na planinách stojí malý dolmen a je zde další naleziště kolejí.

Cestou podél pobřeží, kolem zálivu Mgarr Ix-Xim jsme se již za tmy dostali do přístavu.

	3. ledna 2001 naše cesta vedla do města Birzebuga a z něj pěšky k pobřežním útesům k jeskyni, kde byli ve středověku skladováni otroci. Na zpáteční cestě do města jsme našli koleje do vody, které jsme při naší minulé návštěvě 29.12.2000 museli z důvodu blížícího se deště opomenout.

Až k večeru jsme se dostali do San Gwan, části souměstí hlavního města, kde uprostřed zástavby na severním okraji je oplocené místo s nejlépe zachovanými kolejemi.

4. ledna 2001 jsme byli připraveni na prohlídku podzemního chrámu Hypogeum. Hodinová prohlídka s úvodním filmem a podrobným výkladem průvodce stojí za velmi vysoké vstupné (asi 260 Kč/os). Dozvěděli jsme se, že místo, na které se přišlo náhodou, v roce 1903, při stavbě obyčejného domu v běžné zástavbě, kdy do podzemí spadl jeden z dělníků, bylo asi 3 roky utajováno. Během této doby, než se na místo dostavili archeologové, mohly být rozkradeny mnohé památky. Nejcennější z nich, soška Spící ženy, se však naštěstí zachovala. V podzemí, které prý bylo vylámáno ve skále za pomoci býčích rohů, je 33 místností, ve kterých bylo nalezeno množství koster. Informaci z průvodců, že ze 7000 koster byla jediná mužská, průvodce opravil s tím, že jde o starší výzkumy a prosazované zejména feministkami. Účel prostor je neznámý. Nevylučuje se ani astronomický či astrologický význam, neboť do prostorů proniká dvakrát za rok světlo, a to právě při slunovratech.

	Odpoledne se výprava rozdělila. Zatímco Pavel s Dušanem navštívili ve Valettě archeologické muzeum, Věra s Lubošem odjeli do městečka Zebbieh v západní části ostrova, na jehož okraji jsou zbytky megalitického chrámu Skorba (nahoře). Od něj se pěšky došlo do těsně sousedícího města Mgarr s dalším chrámem Ta´Hagrat (dole).

Pěšky pak cesta vedla na jih, horskému hřebeni Victoria Lines, kde jsou skalní hroby. Na planině o 300 metrů jižněji pak další hroby ve vodorovné skále, do kterých vedou koleje. Z toho vyplývá, že koleje jsou starší.

Závěr cesty patřil opět nalezištím s koleji a hroby severně od Rabatu, mezi čtvrtěmi Mtarfa a Ghajn Qajjied, sloužící téměř jako skládka, výběh a pastvina pro místní koně.

5. ledna 2001 jsme se již chystali k odjezdu. Konečně za denního světla jsme si prohlédli Meliehu, město, ve kterém jsme bydleli, neboť naše výpravy končily vždy už za tmy. Nakoupili jsme poslední pohlednice a dárky a odpoledne se vydali na letiště. O půlnoci jsme již byli v Plzni. Za námi bylo téměř 9 krásných dní plných zážitků, ze kterých zůstalo přes 300 fotografií a pět 90 minutových videokazet. Ale také náměty k dalším výpravám a poznatky, které budou užitečné dalším badatelům.

 Mohli jsme konstatovat, že jeden z dílů "Záhad světa" A.C. Clarka je naprostým blábolem. Pořad na téma maltských kolejí předvedl dva badatele - profesora Anthony Bonanno a Franka Venturu. V dílu mohl divák vidět, jakým způsobem lze vysvětlit cokoli. Profesor Bonanno vycházel z toho, že koleje pochází z dob starých Římanů, kteří tak po nich dopravovali kamenné bloky. V pořadu změřil jeden z kamenných kvádrů v kamenolomu a poté "dokázal", že kvádr ve starém městě Mdina je stejného rozměru, z čehož záhadným způsobem došel k závěru, že kameny na stavbu byly po kolejích dopravovány na vozících.

S tím však nesouhlasil druhý badatel, Frank Ventura, který v pořadu tvrdil, že koleje nejsou rovnoměrné, a že jejich šířka se liší až o 10 cm a tak by zde vůz neprojel. Nemohlo jít tedy o vozy s kovovou obručí, jaké používali Římané, ale o smykové saně.

Je záhadou, jak badatel měřil a čím, ale pokud by měřil poctivě, nemohl by tvrdit takové nesmysly. Všechny koleje mají stejný střední rozvor a to, co věhlasný badatel měřil, byla pouze odlišná šířka jednotlivých kolejí.

Oba tedy předpokládali, že koleje vznikaly ve skále, která asi dříve byla plastická snad jako máslo. Za tím účelem jeden sestrojil saně, do nich se zapřáhli 3 muži a do plážového písku vyryli rýhu. Poté se muži zapřáhli do dvoukolového vozíku s koly a opět se projeli po pláži.

Důkaz byl na světě ! Rýha vyrytá sáněmi v písku se více podobala maltským kolejím než rýha způsobená koly vozíku. Oba badatelé se pak sešli a u kávy profesor Bonanno velkoryse přiznal svoji porážku. Test prokázal (!), že koleje nebyly vytvořeny vozy, ale saněmi, protože ty dělají větší rýhy !

Naše zjištění jsme porovnávali s poznatky předchozích návštěvníků a badatelů z KPUFO :

• Stopy ve vápenci nikdo nefrézoval, nevysekal, ani nevyleptal, nebyly předem plánované. - Souhlasíme.

• Koleje nespojovaly v žádném případě kamenolomy s příjezdovými cestami. - Vzhledem k změnám reliéfu krajiny to dnes nelze jednoznačně potvrdit.

• Koleje pocházejí od vozidel se speciálně konstruovanými nápravami. - Souhlasíme. - Některá z vozidel byla mimořádně těžká, setkali jsme se minimálně se třemi různými profily kol. - Není podmínkou. Domníváme se, že změna profilů kolejí mohla být způsobena četností průjezdů vozidel. U dobře zachovalých kolejí s ostrými hranami lze také zjistit, že spodní plocha je rovná, široká 5 cm. Šlo tedy o kolo s touto minimální šířkou. - Většina kolejí byla projeta jen jednou. - Nesouhlasíme. Nedovedeme si představit, že by ve tvrdé skále něco vytvořilo stopu jen tím, že by zde něco jednou projelo.

• Vozidla neměla náhon kol, ale přesto se pohybovala vlastní silou. - Souhlasíme. Vysvětlení některých badatelů, že koleje pochází z doby starých Římanů, kteří zde zapřáhli slony či dobytek do jakýchsi vozů, můžeme vyloučit. Pokud zde něco vyhloubilo až 50 cm hluboké koleje ve skále, svědčí to o mimořádně časté frekvenci jízd. Pokud by vozíky tahaly koně, dobytek nebo lidé, musel by být i vnitřek kolejí (střední rozvor kol 143 +- 1 cm zajímavě koresponduje s dnešním rozvorem železničních kolejí - 1435 mm) rovněž alespoň trochu obroušen či ohlazen. A to není. Navíc, slon by na tak ostrou skálu nevstoupil, což potvrdil Pavel, dlouhodobě žijící v Indii. Zvířata, pokud by zde cokoli tahala, by nutně pak musela padat do vyhloubených kolejí.

• Vozidla nepřevážela náklad, jaký je jim běžně připisován - kamenné bloky, netahala je ani zvířata, ani lidé. - Souhlasíme. Náklad mohl být spíše menší, ale častěji přepravovaný. Z charakteru kolejí lze usuzovat, že koleje byly vytvořeny velmi častou jízdou jakýchsi vozíků, s průměrem kol minimálně 120 cm (usuzujeme podle hloubky kolejí až 50 cm), které se však pohybovaly po lanech, jakoby na lanovce, třeba i několik vozíků za sebou. Na vrcholu, nebo jinde na konci lanové dráhy mohl být pohon obstarán vratidlem, poháněn třeba dokola chodícím dobytkem. Pomocnou úlohu mohly obstarávat prázdné vozíky, jedoucí po druhé koleji směrem dolů. Potřebný náklad se velkým množstvím jízd dopravil na určené místo, pak se vratidlo s pohonem posunulo na jiné místo a doprava pokračovala - tím vznikly výhybky a křížení, třeba za pomoci vysekání počátečních nájezdů. Někde je zřetelně vidět, že výhybka je mladšího data, vznikla z již vyježděné koleje a byla méně frekventována než původní kolej. - V době jejich vzniku nebyly ostrovy obydleny, nepotřeboval se žádný kámen ke stavbám. Megalitické stavby jsou daleko mladšího data. - Ke stáří kolejí se nemůžeme zodpovědně vyjádřit. Rozhodně však musely být ostrovy obydleny. Co se však dopravovalo, zda to byl materiál z lodí, jak se dnes domnívají obyvatelé Malty, je otázkou.

Rádi se seznámíme s Vašimi názory, kritikou a připomínkami.

-vd-,-lš-,-pk-,-dv-

 Foto (c) KPUFO, 2001

Seznam fotografií